20 C 7/2026-17 — Okresní soud v Sokolově

1. Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost uhradit mu následující peněžitá plnění vyplývající z Rámcové smlouvy o úvěru č. , číslo, a Smlouvy o úvěru téhož čísla uzavřených dne , datum, , a to poskytnutých peněžitých prostředků z úvěru ve výši 5 000 Kč, který byl žalovanému téhož dne převeden na jeho bankovní účet, smluvního úrok ve výši 1 % denně z poskytnuté částky za sjednanou dobu trvání úvěru (20 dní), tj. celkem 1 000 Kč, poplatků za první a druhou upomínku dle čl. 7.2 Rámcové smlouvy, v celkové výši 1 100 Kč (520 Kč a 580 Kč) a smluvní pokuty dle čl. 2 Smlouvy ve výši 0,10 % denně z částky 5 000 Kč za dobu prodlení od 16. 5. 2025 do 30. 11. 2025, tj. 995 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Ke stavu věci soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostředky dálkové komunikace dne , datum, Rámcovou smlouvu č. , číslo, upravující zejména podmínky, za kterých žalobkyně jako úvěrující poskytuje peněžní prostředky, postup při uzavírání vlastní úvěrové smlouvy a dále mj. podmínky pro placení úroků z prodlení, smluvní pokuty a náhrady účelně vynaložených nákladů. Soud dále zjistil, že téhož dne uzavřeli žalovaný a žalobkyně Smlouvu o úvěru označenou shodným číslem, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč na dobu 20 dní za úrok v denní sazbě 1 %, tj. 1 000 Kč s tím, že tzv. RPSN činí 2 686. Smlouva dále upravovala náhradu nákladů v případě prodlení a to náhradu za 1. upomínku ve výši 520 Kč a za 2. upomínku ve výši 580 Kč a dále poplatek za prodloužení doby splatnosti ve výši 50 Kč denně a výši smluvní pokuty v případě prodlení 0,1 % denně a dále byl ve smlouvě uveden variabilní symbol pro platby , var. symbol, . Splatnost úvěru byla sjednána do 15. 5. 2025. Žalovaný byl ve smlouvě označen svým jménem, rodným číslem, adresou trvalého bydliště a doručovací adresou, číslem občanského průkazu, telefonním číslem emailovou adresou a číslem bankovního účtu. Poskytnutí přislíbených peněžních prostředků ve výši 5 000 Kč vyplývá z potvrzení od společnosti ThePay, s.r.o. ze dne , datum, , která potvrdila, že téhož dne z účtu společnosti , Jméno žalobkyně, ., tedy z účtu žalobkyně, vedeného u platební brány ThePay, odeslali 5 000 Kč na účet , č. účtu, , tj. účet, který byl ve smlouvě uveden jako účet žalovaného, a to s variabilním symbolem , var. symbol, . Žalobkyně se posléze na žalovaného obrátila s výzvou ze dne 4. 6. 2025 k úhradě dluhu po splatnosti ze smlouvy do 11. 6. 2025, dalšími výzvami v podobě SMS zpráv a emailů, jak vyplývá ze seznamu výzev k úhradě ze smlouvy č. , číslo, a dále ještě předžalobní upomínkou ze dne 19. 11. 2025 podanou k poštovní přepravě. Soud dále zjistil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy měla od žalovaného k dispozici výpis z jeho bankovního účtu vedeného u Air Bank a.s. pod č. , č. účtu, , z něhož je patrné, že žalovaný měl v průběhu dvou měsíců předcházejících uzavření smlouvy, resp. v období února a března roku 2025 průměrný příjem 27 763 Kč. Dále žalobkyně měla k dispozici ověření tzv. scoringu žalovaného z nebankovního registru klientských informací, z něhož vyplynulo že žalovaný počítá s běžnými měsíčními výdaji 10 400 Kč a dále že splácí měsíčně 4 612 Kč na vyrovnání dluhu ve výši 73 240 Kč, přičemž po splatnosti je částka 3 856 Kč a dále má vyčerpané peněžní prostředky z úvěru poskytovaného ke kreditní kartě ve výši 63 042 Kč, kde však nemá žádný dluh po splatnosti.4. Vzniklý právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným posoudil soud jako úvěr podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, podle které vznikla žalobkyni jako úvěrující povinnost poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalované jako úvěrované povinnost tyto peněžní prostředky vrátit a zaplatit sjednané úroky. Mezi účastnicemi řízení byla uzavřena smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 1 % denně z dlužné jistiny na dobu 20 dnů, tj. 1 000 Kč. Soud v dané věci nepovažuje výši úrokové sazby za nepřiměřenou, neboť se jedná o specifický typ úvěru, a to tzv. mikroúvěr, poskytovaný v řádu několika tisíc korun na velmi krátkou dobu (20 dnů) a odměna za poskytnutí úvěru, tj. zmíněný úrok, je pevně stanoven, a nehrozí tak jeho navyšování do nepřiměřené výše. Žalobkyně v řízení prokázala, že žalovanému poskytla přislíbené peněžní prostředky, které však žalovaný v rozporu se smlouvou nevrátil, resp. toto žalobní tvrzení nevyvrátil. Soud tak žalobě vyhověl, a žalovanému uložil povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky se sjednaným úrokem a dále s úroky z prodlení ode dne následujícího po splatnosti a ve výši dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., na které má žalobkyně dle označeného zákonného ustanovení právo, jež také v žalobě uplatnila. Důvodným soud shledal rovněž požadavek žalobkyně na paušálně ve smlouvě sjednanou náhradu nákladů za vyhotovené upomínky zaslané žalovanému. Podle názoru soudu se jedná o přiměřené náklady za úkony, které mohly mít pro žalovaného význam, neboť na základě zaslaných upomínek mohl zabránit soudnímu řízení, a tudíž mnohem vyšším nákladům s uplatněním práva žalobkyně spojených. Soud však na druhé straně neshledal důvodným požadavek žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 955 Kč. Uvedená smluvní pokuta byla sice sjednána co do její výše uplatněna v souladu s ustanovením § 122 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, neboť dle zmíněného ustanovení § 122 odst. 2 nesmí smluvní pokuta přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení. Podle ustanovení § 122 odst. 3 zák. o spotřebitelském úvěru souhrn výše uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. Žalobkyně sice požaduje smluvní pokutu v uvedených mezích, ale soud má za to, že uvedená informace o omezení výše smluvní pokuty měla být uvedená přímo ve smlouvě tak, aby žalovaný měl vědomost o tom, do jaké výše může být vůči němu smluvní pokuta uplatněna. Jinými slovy, pouze skutečnost, že žalobkyně smluvní pokutu nad uvedený rámec neuplatňuje, neznamená, že uvedené ujednání ve smlouvě je dostatečně pro žalovaného jako spotřebitele srozumitelné. Uvedené ujednání totiž nebrání žalobkyni uplatnit smluvní pokutu v samostatném řízení, a právě pro tento, byť zcela krajní případ by žalovaný informaci o zákonném omezení smluvní pokuty měl mít k dispozici již od počátku, tj. v době uzavření smlouvy. Uvedené ujednání o smluvní pokutě v podobě formulované ve smlouvě tak soud považuje za ujednání, které se zjevně příčí dobrým mravům dle ustanovení § 588 obč. zák., dle kterého soud k jeho neplatnosti přihlédl i bez návrhu. Uvedené ujednání o smluvní pokutě však lze od ostatního ujednání spotřebitelské smlouvy oddělit, a soud považuje za neplatnou pouze tuto část smlouvy podle ustanovení § 576 obč. zák., a žalobu tedy zamítl pouze co do požadavku na zmíněnou smluvní pokutu.5. Shora uvedené závěry soud učinil poté, co ještě předtím dospěl k závěru, že žalobkyně dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, důkladně prověřila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, kdy vycházela z jím doloženého průměrného měsíčního příjmu cca 27 000 Kč a běžných měsíčních výdajů kolem 10 400 Kč, splátkami závazků ve výši 4 612 Kč na dluh ve výši 73 240 Kč a další dluh z úvěru ke kreditní kartě ve výši 63 042 Kč, s jehož splácením není v prodlení, a tyto poměry tak nemohly vyvolat pochybnost o schopnosti žalovaného splnit jednorázovou platební povinnost ve výši 6 000 Kč, navíc za situace, kdy má žalovaný úvěr u banky, která bezpochyby rovněž při jeho poskytnutí vycházela z jí známých poměrů žalovaného.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že tyto náklady poměrně rozdělil s ohledem pouze na částečný úspěch žalobkyně v řízení. Žalobkyni v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady v částce 1 852 Kč, a tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 600 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Soud v daném případě dospěl k závěru, že je namístě aplikovat zvláštní ustanovení o náhradě nákladů řízení s ohledem na formulářový charakter žaloby, neboť soudu je z jeho praxe známo, že žalobkyně uplatňuje obdobné nároky, tj. nároky na obdobném skutkovém základu opakovaně. Jedná se o nároky vyplývající z typizovaných peněžních produktů, které nabízí neomezenému počtu zájemců. Samotná žaloba poté představuje z velké části přepis údajů, které má žal