23 C 15/2026-28 — Okresní soud v Sokolově

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 10 270 Kč s příslušenstvím, sestávající se z dlužné jistiny ve výši 5 000 Kč, smluvního úroku ve výši 150 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 800 Kč a nákladů spojených s prodlením dlužníka ve výši 3 320 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , uzavřela se žalovaným Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , anonymizováno, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč. Jistinu navýšenou o poplatek za úvěr a smluvní úrok se žalovaný zavázal uhradit do 30. 3. 2025. Dne 31. 3. 2025 byla uzavřena další smlouva o spotřebitelském úvěru č. , anonymizováno, za účelem prodloužení splatnosti předchozího spotřebitelského úvěru. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 7. 2025 byla pohledávka postoupena společnosti , právnická osoba, a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 7. 2025 žalobkyni. O postoupení byl žalovaný informován. Před poskytnutím úvěru původní věřitel posuzoval úvěruschopnost žalovaného.2. K výzvě soudu, aby žalobkyně prokázala, jak byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného a uvedla, z čeho se skládá částka 3 320 Kč, žalobkyně vzala po přepočtu žalobu částečně zpět co do částky 280 Kč a úroku z prodlení. Usnesením soudu ze dne 22. 1. 2026 č.j. 23 C 15/2026-23 byla žaloba zastavena co do částky 280 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 000 Kč od 1. 5. 2025 do 29. 5. 2025. Usnesení nabylo právní moci dne 7. 2. 2026.3. Na výzvu, která byla žalovanému doručena dne 22. 1. 2026 do jeho aktivní datové schránky postupem dle § 45 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, aby se ve smyslu § 114a o. s. ř. vyjádřil k žalobě, nereagoval. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a o.s.ř., bez nařízení jednání.4. Žalovaný netvrdil ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani neprokázal ve smyslu § 120 odst. 1 o.s.ř. existenci skutečností, které by zčásti nebo zcela vyvracely žalobou uplatněný nárok. Soud tak vycházel z tvrzení a důkazů předložených žalobkyní.5. Z předložených listin má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč převodem na jeho účet. Původní věřitel a žalovaný uzavřeli nejprve smlouvu č. , anonymizováno, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč se splatností do 30. 3. 2025, avšak žalovaný se dostal do prodlení a mezi stranami tak došlo k novaci závazku, a to na základě smlouvy č. , anonymizováno, ze dne , datum, za účelem prodloužení splatnosti původního závazku. Závazek se tak stal splatný k 30. 4. 2025. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 36,5 % ročně, úroky byly stanoveny pevnou částkou 150 Kč. Poplatek za úvěr činil 1 800 Kč. Roční procentní sazba nákladů činila 5395,58 %. V článku VI. Smlouvy byly sjednány náklady v případě opožděných plateb jako smluvní pokuta ve výši 0,1 % za každý den prodlení, poplatky za upomínky a poplatek za administraci prodlení ve výši 700 Kč a dále náklady spojené se zasláním výzev prostřednictvím SMS ve výši 50 Kč, e-mailu ve výši 30 Kč a písemné výzvy ve výši 500 Kč. Z potvrzení , právnická osoba, ze dne 16. 1. 2026 vyplývá, že žalovanému byla společností , právnická osoba, vyplacena dne 28. 2. 2025 částka 5 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek č. , anonymizováno, ze dne 20. 7. 2025 došlo k postoupení pohledávky ze společnosti , právnická osoba, na společnost , právnická osoba, a Smlouvou o postoupení pohledávek č. 12/25 ze dne 24. 7. 2025 došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému sděleno dopisem ze dne 29. 7. 2025. Žalovaný byl vyzván k úhradě právním zástupcem žalobkyně dne 29. 7. 2025. Ke zkoumané úvěruschopnosti doložila žalobkyně pouze kartu klienta a výpisy z jeho účtu.6. Podle ustanovení § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), věřitel může celou pohledávku, nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 odst. 1 o.z., postoupením pohledávky nabývá postupník také i její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.7. V řízení žalobkyně listinnými důkazy prokázala, že je ve sporu aktivně legitimována.8. Dle ustanovení § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Dle ustanovení § 6 o.z., (1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. (2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.10. Podle § 419 o.z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.11. Dle ustanovení § 547 o.z., právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.12. Dle ustanovení § 580 o.z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Dle ustanovení § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.14. Soud s ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy při posouzení uplatněného nároku zkoumal platnost uzavření předmětné smlouvy, zejména z hlediska dostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného a souladu obsahu půjčky s dobrými mravy. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, zdůraznil, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají pouze dlužníka (spotřebitele), ale mají dopad na společnost jako celek. Předlužení a případná insolvence dlužníka často zasahují i osoby na něm závislé, narušují rodinné a sociální vztahy. Proto je povinností věřitele (poskytovatele úvěru) před poskytnutím úvěru řádně prověřit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr smí být poskytnut pouze tehdy, pokud věřitel odbornou péčí posoudí úvěruschopnost dlužníka a z jeho zjištění vyplývá, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li úvěr i přes negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tyto závěry potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18.15. V projednávané věci žalobkyně netvrdila žádné rozhodné skutečnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Na výzvu soudu uvedla pouze to, že úvěruschopnost byla řádně a individuálně posouzena, zejména na základě výpisu z bankovního účtu žalovaného, z něhož měla být ověřena pravidelnost a výše jeho příjmů. Současně žalobkyně předložila tzv. kartu klienta obsahující údaje, které měl žalovaný uvést v rámci úvěrového procesu. Žádné další skutečnosti k postupu při posuzování úvěruschopnosti žalobkyně netvrdila a ani je nedoložila. Z karty klienta vyplývá, že hlavním příjmem žalovaného měl být příjem z pracovního poměru řidiče na letišti. Dále byl uveden příjem domácnosti 60 000 Kč, náklady na bydlení 14 500 Kč, náklady na služby a energie 3 300 Kč a ostatní výdaje 1 000 Kč. Tyto skutečnosti však nebyly doloženy žádnými listinami a vycházely výhradně z poskytnutých údajů žalovaným. Z předložených výpisů z bankovního účtu, které měly prokazovat pravidelné příjmy žalovaného, soud naopak zjistil, že převážnou část příchozích plateb tvořily prostředky z dalších úvěrů poskytnutých nebankovními společnostmi, mimo jiné , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, a dalšími. Nebyl zjištěn žádný pravidelný příjem od zaměstnavatele, jak tvrdila žalobkyně. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný měl řadu dalších závazků z úvěrů a nebylo prokázáno, že disponoval stabilním příjmem schopným pokrýt splátky jednotlivých závazků. Ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (např. sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, III. ÚS 4129/18) tedy žalobkyně neprokázala, že před poskytnutím spotřebitelského úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného podle § 3 odst. 1 písm. c) a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, což je spojeno se sankcí neplatnosti takové smlouvy dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.16. Soud dále posoudil obsah smlouvy z hlediska § 547 občanského zákoníku a zásady dobrých mravů. I v této části dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná, protože sjednaný poplatek, fakticky představující cenu za úvěr, je zcela nepřiměřený a zastírá skutečnou výši úroku. RPSN ve výši 5 395,58 % přibližně 580x převyšuje obvyklou hodnotu (do 10 %) poskytovanou bankami, což je podle judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 21 Cdo 1484/2004