6 C 214/2022-61 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí soudu, podle nějž by žalovaná byla povinna zaplatit jí 87 905 Kč s příslušenstvím, a to úrokem ve výši 71,24 % p. a. z částky 51 356, 14 Kč od 15. 11. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 180 583 Kč, včetně zákonného úroku z prodlení, z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky 15. 10. 2016 na základě níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 55 000 Kč za podmínek sjednaných mezi účastníky (včetně dohodnutého smluvního úroku ve výši 99. 78 % p. a.), které žalovaná neplnila, došlo k zesplatnění úvěru a žalovaná ani přes další výzvu žalobkyní požadované částky neuhradila. 2. Žalovaná nárok žalobkyně, kromě úroků, uznala a současně se zbývajícími dvěma řízeními, které u zdejšího soudu probíhají mezi týmiž účastníky, v nichž dluží dalších 55 172 Kč a 42 007 Kč s příslušenstvím, požádala o poskytnutí jednotné splátky ze všech těchto dluhů čítajících v základu 185 082 Kč v měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč pro všechna tři řízení. 3. Žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro uznání, které soud podle svého obsahu posuzoval jako návrh na vydání částečného rozsudku pro uznání. Proto soud postupoval dle částečného uznání žalované ve smyslu § 153 a) odstavec 1 věta druhá o. s. ř. a rozhodl podle tohoto uznání žalované částečným rozsudkem pro uznání, jak je uveden ve výroku I. rozsudku, když neshledal žádné důvody, pro které by podle § 153 a) odstavec 2 o. s. ř. toto rozhodnutí nemohlo být vydáno, neboť vydání rozsudku pro uznání této věci není v rozporu s hmotným právem (jedná se o věc, v níž lze povolit nebo uzavřít smír dle § 99 odst. 2 o. s. ř.). Současně v této souvislosti soud zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu České Republiky, která konstatují v takovémto případě zásadu, že právní posouzení soudu se v případě uznání nároku omezuje pouze na skutečnost, zda vydání rozsudku pro uznání může být vyloučeno rozporem s právními předpisy kogentní povahy ve smyslu ustanovení § 99 odst. 2 o. s. ř., tedy zda se jedná o věci, v nichž lze povolit nebo uzavřít smír (30 Cdo 3028/2007, 30 Cdo 2602/2007 a 26 Cdo 2821/2012). 4. S ohledem na ustálenou judikaturu soud nemohl vyhovět žádosti žalované o poskytnutí splátek ve výši jejího souhrnného nároku vůči žalobkyni, představující kromě předmětu tohoto řízení ještě další dvě řízení, probíhající u zdejšího soudu, neboť jednotná splátka 3 000 Kč by neumožnila úhradu celkového dluhu do dvou let. Soud za účelem poskytnutí žalované alespoň minimální doby k vyřešení jejích osobních a finančních záležitostí, v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. alespoň prodloužil lhůtu plnění na dobu 1 roku od právní moci rozsudku. 5. Předmětem řízení se tedy stal nárok jak na úroky z prodlení v zákonné výši, tak na smluvní úroky požadované ve výši 71,24 % p. a. z částky 51 536 Kč od 15. 11. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 180 853 Kč. K tomu soud provedl důkaz smlouvou o revolvingovém úvěru [číslo] z níž zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena 27. 10. 2016 smlouva o úvěru ve výši 55 000 Kč s dohodnutou sazbou 99,78 % p. a. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo zjištěno, že předmětná částka byla žalované uhrazena 27. 10. 2016. Soud se proto zabýval tím, zda takovéto úroky byly platně sjednány. 6. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 8. Soud v této souvislosti ohledně sjednaných úroků provedl vlastní zjištění úrokových sazeb a korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České Republice, vycházející z databáze ARAD, ohledně úvěru na spotřebu v měsíci, kdy byl úrok poskytnut, tedy v říjnu roku 2017 s tím, že v tomto období byla takto stanovena výše úroků na 10,40 % p. a. Jelikož z porovnání této sazby s úvěrovou sazbou, jak byla dohodnuta mezi stranami v předmětné úvěrové smlouvě ve výši 99,78 % p. a., se podle názoru soudu jedná o porušení dobrých mravů, neboť zjevně a mnohonásobně dohodnutá výše úroků převyšuje tuto úrokovou sazbu, která představuje průměr spotřebitelských úvěrů, poskytovaných bankami právě v tomto období, a proto považuje tuto sjednanou výši úroků za absolutně neplatnou ve smyslu citovaných ustanovení § 580 a §588 o. z. Soud proto ohledně smluvních úroků vyhověl žalobě pouze co do výše 10,40 % p. a. z částky 51 356,14 Kč (jako zbývající neuhrazené jistiny), od 15. 11. 2017 do zaplacení, a současně co do zbývajících 60,84 % p. a. z částky 51 356,14 Kč od 15. 11. 2017 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 180 583 Kč, zamítl. 9. Ohledně zákonných úroků z prodlení, jak je požadovala žalující strana, soud vycházel z ustanovení § 1970 o. z., podle nějž po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně plnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není z prodlení odpovědný. Výše úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, ujednají-li strany výši úroků z prodlení, považuje se za ujednanou výši takto stanovena. Ve smyslu citovaného ustanovení tedy žalobkyni vznikl nárok na úhradu [anonymizováno] úroků z prodlení, které dle citovaného vládního nařízení, konkrétně § 2 nařízení č. 351/2013 Sb., představují 8,05 % a přiznal jejich úhradu z nezaplacené jistiny ve výši 51 356,14 Kč od [datum] do zaplacení, když zbývající části těchto zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně nad uvedenou částku do výše 61 355 Kč, tedy z výše 9 998,86 Kč, rovněž zamítl. 10. Účastníci měli ve věci sice částečný úspěch, avšak žalobkyně měla neúspěch v poměrně nepatrné části a soud proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel z ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. podle nějž, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch poměrně nepatrné části. Soud proto přiznal žalobkyni plné právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly zejména v souvislosti s právním zastoupením dle advokátního tarifu, tedy vyhlášky č. 177/1996 Sb. za tři úkony právního zastoupení (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a účast na jednání). Konkrétně se jedná o třikrát 4 620 Kč na odměně za právní zastoupení dle § 7 bod 5 advokátního tarifu, k tomu tři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Dále pak soud připočetl cestovné zástupkyni žalobkyně – České Budějovice – Strakonice a zpět při ujetí 116 km osobním automobilem tovární značky BMW, [registrační značka], při průměrné spotřebě paliva 10,5 litru BA95B na 100 km dle technického průkazu s tím, že cena tohoto paliva dle § 4 písm. b) vyhlášky č. 511/2021 Sb., představuje 40,50 Kč litr, což s připočtením sazby za použití silničního motorového vozidla dle § 1 písm. b) této vyhlášky 4,70 Kč, představuje částku 4,70 Kč na 1 km, což je cestovné 1 088 Kč, k němu pak připočetl náhradu za zmeškaný čas na cestě 4 x 100 Kč za každou půl hodinu dle § 14 advokátního tarifu a ze souhrnu uvedených částek pak v souladu s ustanovením § 137 odst. 3 o. s. ř. 21 % náhradu za DPH, neboť zástupkyně žalobkyně je plátkyní DPH a tedy 3 412 Kč. S připočtením soudního poplatku pak tvoří náklady řízení celkových 24 056 Kč, ohledně nichž zavázal soud žalovanou úhradě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na shora uvedené zdůvodnění rovněž v jednoleté lhůtě k plnění.