32 C 148/2023-16 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 900 Kč s tím, že žalobkyně se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli [datum] smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobkyně téhož dne poskytla žalovanému poskytla částku 10 900 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do [datum] nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení poplatku za uzavření smlouvy ve výši 2 657, Kč zákonného úroku z prodlení z částky 13 557 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč představující 5 upomínek zaslaných žalovanému, částky 3750 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od [datum] do [datum] Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky [webová adresa] Smlouva je klientem podepsána elektronicky, a to PIN kódem, který žalobkyně zasílá na klientem uvedené telefonní číslo. Před uzavřením smlouvy si žalobkyně vyžádala informace o rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. nahlédnutím do relevantních databází. Tyto informace jsou pak zaznamenány do zákaznické karty žalovaného. Žalovaný na svůj dluh neuhradil do podání žaloby ničeho. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud učinil následující skutková zjištění: 4. Ze Smlouvy bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] zápůjčku ve výši 10 900 Kč. Účastníci si ve Smlouvě v bodu 1.3. dohodli povinnost žalovaného zaplatit poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 2 657 Kč. Zápůjčka spolu s poplatkem měla být žalovaným zaplacena do [datum]. V bodě 2.3. si strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení žalovaného se zaplacením a povinnost zaplatit za každou písemnou upomínku 500 Kč (max. za 5 upomínek). 5. Z výpisu z účtu [bankovní účet] vyplývá jednak, že žalovaný provedl verifikační platbu ve výši 1 Kč, a to dne [datum], a jednak že byla částka ve výši 10 900 Kč byla vyplacena na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol]. Ze sdělení sdělení [právnická osoba] pak bylo zjištěno, že jde o účet žalovaného. 6. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následující o. z., která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru. 7. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o zápůjčce. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. 9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakožto i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Soud již z tvrzení žalobkyně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, resp. ani konkrétně netvrdila, že by své povinnosti úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumat dostála. Žalobkyně ke zkoumání uvedla pouze obecná tvrzení, která ani ničím neprokazovala. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informacemi od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. 12. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí a s odbornou péčí ověřila schopnost žalovaného splácet daný úvěr, a proto je smlouva pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. 13. Za této situace je žalovaný, jakožto spotřebitel podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších mluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 20