1 C 291/2023-30 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit jí částku 35 121,82 Kč s kapitalizovaným úrokem a s úrokem z prodlení. Žalobkyně tvrdí, že jako poskytovatelka úvěru uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru – Expres půjčku [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Na základě smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v částce 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit dále úroky a poplatky. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 50 000 Kč, čerpání úvěru započalo dne 1. 2. 2019. Podle smluvních ujednání se žalovaný zavázal vrátit poskytnutý úvěr spolu s poplatky a úroky v pravidelných měsíčních splátkách po 1 068,14 Kč. Žalovaný uhradil celkem částku 46 156,69 Kč, žalobkyně použila úhradu na jistinu částku 16 162,18 Kč, na úroky částku 22 861,39 Kč a na poplatky 7 133,12 Kč. 2. Žalobkyně tvrdí, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupovala individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi schválenými ČNB a v souladu s principy obezřetného úvěrování. Žalobkyně vycházela z informací poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr ze dne 13. 7. 2023 a z potvrzení o výši příjmu žalovaného, a vycházela z následujících údajů: z deklarovaného měsíčního příjmu žalovaného v částce 30 000 Kč, který ověřila dle žádosti klienta o úvěr, z čistého měsíčního příjmu domácnosti 45 000 Kč. Žalobkyně vycházela z podílu žalovaného na nákladech na bydlení 66,67 %. Žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost, jeho dosavadní interní splátky činily částku 1 500 Kč, externí pak částku 3 482 Kč, ostatní výdaje činily 0 Kč. Žalobkyně kontrolovala údaje a zjišťovala informace ve svých interních databázích a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databází MVČR. Žalobkyně tvrdí, že skutečnost, že žalovaný splácel svůj úvěr po dobu více než tři a půl roku svědčí o dostatečném posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně. Žalobkyně uvedla na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení ohledně zjišťování ověřování výdajů žalovaného, že do výdajů žalovaného byly započteny výdaje klienta doložené v žádosti o úvěr, částka životního minima dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částka normativních nákladů na bydlení podle § 26 zák. č. 117/1995 Sb., a výše měsíčních splátek dosavadních závazků žalovaného zjištěné z veřejných databází. Dle vyjádření žalobkyně postupovala tak, že od čistého měsíčního příjmu žalovaného odečetla splátkové výdaje a nesplátkové výdaje (například podíl na výdajích na bydlení), náklad na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje a při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima žalovaného podle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., s částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zák. č. 117/1995 Sb., a výši měsíčních splátek dosavadních závazků. Žalobkyně uvedla, že údaje tvrzené žalovaným ověřovala dle žádosti o úvěr. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Na základě provedených důkazů dospěl soud k závěru o následujícím skutkovém stavu. Ze Smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Expres půjčka [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 1. 2. 2019, má soud za prokázané, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit formou 72 pravidelných měsíčních anuitních splátek po 1 068,14 Kč spolu s úhradou pojištění 96 Kč, celkem v částce 1 164,14 Kč počínaje dnem 23. 3. 2019. Mezi účastníky byla sjednána výše úroků 15,40 % ročně, RPSN činilo 17,7 %, celkem se žalovaný zavázal uhradit částku 79 363,54 Kč. Z výpisu z běžného účtu žalovaného soud zjistil, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 50 000 Kč dne 1. 2. 2019. Před uzavřením smlouvy byl žalovaný informován o parametrech spotřebitelském úvěru, jak vyplynulo z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru z 27. 6. 2019. Tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaný uhradil celkem 46 156,69 Kč a že žalobkyně použila z této částky částku 16 162,18 Kč na jistinu, na úhradu úroků částku 22 861,39 Kč a na poplatky 7 133,12 Kč vyplývá z historie úvěrového účtu žalovaného. V dodatku k úvěrové smlouvě ze dne 24. 3. 2021 se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni neuhrazenou část jistiny ve výši 42 787,06 Kč v 60 anuitních splátkách po 1 164,14 Kč splatných do každého 23. dne v měsíci. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 17. 11. 2022 soud zjistil, že žalobkyně prohlásila úvěr z předmětné úvěrové smlouvy za splatný ke dni 15. 11. 2022 a vyzvala žalovaného k úhradě částky 39 652,94 Kč do 1. 12. 2022. 5. Ze žádosti žalovaného o úvěr ze dne 1. 2. 2019 je zřejmé, že žalovaný požádal žalobkyni o úvěr ve výši 50 000 Kč, v žádosti uvedl, že je zaměstnán v [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova], jeho průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce činí 30 000 Kč, celkový čistý měsíční příjem domácnosti dosahuje částky 45 000 Kč, přičemž uvedl, že v domácnosti je jeden zdroj příjmů. Pokud jde o výdaje uvedl, že ostatní nezbytné měsíční náklady činí 0 Kč, nemá žádné srážky ze mzdy ani jiné měsíční splátky, žádné vyživovací povinnosti. Ze žádosti o úvěr je zřejmé, že nebyly tvrzené údaje ze strany žalovaného nikterak dokládány. 6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrových smluv v pozici spotřebitele, proto se na předmětné úvěrové smlouvy vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. 7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/ EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době