4 C 198/2024-28 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce navrhoval vydání rozhodnutí, podle něhož bude žalovaná povinna zaplatit mu částku 14 818,77 Kč s úrokem a zákonným úrokem z prodlení. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalobce uzavřel se žalovanou Smlouvu o úvěru číslo , hodnota, dne 20. 4. 2021, jejíž nedílnou součástí jsou Všeobecné obchodní podmínky , právnická osoba, . Na základě této smlouvy poskytl žalobce žalované finanční prostředky ve výši 19 000 Kč a žalovaná se za poskytnuté prostředky zavázala platit úrok ve výši 19,90 % ročně a dále poplatky dle Ceníku. Smlouva o úvěru byla uzavřena elektronickým způsobem prostřednictvím unikátního profilu internetového bankovnictví žalovaného. V souladu s obchodními podmínkami byla identita žalované ověřena zadáním autorizačního kódu zaslaného žalované prostřednictvím SMS zprávy na smluvené telefonní číslo. Zadání autorizačního kódu pak zároveň nahrazuje písemný podpis žalované. Žalovaná se ve smlouvě zavázala hradit poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 587 Kč, vždy nejpozději do 15. dne v měsíci. Žalovaná však nedodržela svůj závazek splácet poskytnutý úvěr řádně a včas a dostala se s hrazením splátek do prodlení. Jelikož žalovaná nereagovala na výzvy žalobce k zaplacení již splatných splátek úvěru, využil žalobce svého práva a prohlásil dne 29. 7. 2023 celý úvěr za okamžitě splatný, neboť žalovaná byla k tomuto dni v prodlení s více než dvěma splátkami. Žalovaná se tak počínaje dnem následujícím dostala do prodlení se zaplacením celého dluhu. Žalobce dále uvedl, že při schvalování úvěru vycházel z údajů poskytnutých bance klientem. Tyto byly hodnoceny individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. V rámci posouzení úvěruschopnosti klienta byly kontrolovány veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména bankovní a nebankovní registr klientských informací, insolvenční rejstřík a databáze Ministerstva vnitra České republiky. Při hodnocení úvěruschopnosti klienta banka porovnávala jeho příjem a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Výpočtem banka získala částku disponibilních zdrojů klienta. Zkoumáním úvěruschopnosti nebyla bankou zjištěna žádná skutečnost, která by v poskytnutí úvěru bránila. Po provedeném individuálním hodnocení klienta banka žádosti klienta vyhověla. Žalobce uvedl, že žalovaná na úvěr uhradila splátky v celkové výši 16 567,75 Kč, když žalobce ve svém vyjádření uvedl, kdy a v jaké výši byly jednotlivé splátky hrazeny s tím, že splátky byly hrazeny počínaje dnem 17. 5. 2021 a poslední splátka byla uhrazena dne 29. 7. 2023. Žalobce uvedl, že žalovaná tak dluží žalobci částku 13 010, 42 Kč na jistině dluhu, poplatky v celkové výši 1 808,35 Kč, částku 1 264,50 Kč na dlužném smluvním úroku ve výši 15 % ročně počítaného z jistiny úvěru od 30. 7. 2023 do 18. 3. 2024, částku ve výši 1 252,17 Kč na zákonném úroku z prodlení řádně a včas nesplacených částek ode dne 31. 7. 2023, kdy se žalovaná dostala do prodlení, do 18. 3. 2024 a dále smluvní úrok 15 % ročně z částky 13 010,42 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení 15 % ročně z částky 13 010,42 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení. Žalovaná dlužnou částku neuhradila ani na základě předžalobní upomínky.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Žalobce své tvrzení uvedené v žalobě prokázal smlouvou o úvěru, z níž bylo zjištěno, že byla uzavřená mezi žalobcem jako úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou dne 20. 4. 2021, přičemž smlouva byla uzavřena elektronicky, což žalobce prokázal doručenkou autorizačního kódu. Na základě smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 19 000 Kč a žalovaná se za poskytnutí úvěru zavázala zaplatit úrok ve výši 19,90 % ročně. Žalovaná se úvěr zavázala zaplatit ve 47 měsíčních splátkách po 587 Kč, vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce s tím, že první splátka bude uhrazena 17. 5. 2021 a poslední ve výši 570 Kč dne 17. 3. 2025. Dále bylo po provedeném dokazování z výpisu z úvěrového účtu zjištěno, že žalovaná úvěr čerpala dne 20. 4. 2021 ve výši 19 000 Kč. Tvrzení žalobce ohledně splácení úvěru žalovanou pak bylo prokázáno výpisem z úvěrového účtu. Z výzvy ze dne 27. 6. 2023 bylo zjištěno, že žalobce upozorňoval žalovanou, že ke dni 27. 6. 2023 má dluh po splatnosti ve výši 3 600 Kč a žalovaná byla vyzvána k úhradě nejpozději do 29. 7. 2023. Z dopisu ze dne 29. 7. 2023 bylo zjištěno, že žalobce rozhodl, že ode dne 29. 7. 2023 je celá zbývající částka na úvěrovém účtu číslo , č. účtu, celá splatná, neboť žalovaná neuhradila pohledávku na základě předchozí upomínky. Ke dni 29. 7. 2023 činí dlužná částka 14 819 Kč s tím, že je nadále úročena sazbou řádného úroku i sazbou úroku z prodlení.4. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena Smlouva o úvěru dle § 2395 a následujících občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaná vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, vztahuje se na předmětnou úvěrovou smlouvu rovněž zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud se nejprve zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Případné porušení uvedené povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy (srovnej rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel).5. Soud se tedy zabýval tím, jak žalobce splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti. Žalobce v žalobě uvedl skutková tvrzení o tom, jakým způsobem zkoumal úvěruschopnost žalované. Žalobce však nenavrhl důkazy k prokázání těchto svých tvrzení. Žalobce neprokazoval, jak posuzoval výši příjmů a výdajů žalované a z toho plynoucí schopnost daný úvěr splácet. Vzhledem k tomu, že se žalobce nezúčastnil jednání, nemohlo mu být poskytnuto poučení podle § 118 a) odst. 3 o. s. ř. s tím, že v opačném případě se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene, tedy neúspěchu ve věci, když toto poučení soud poskytuje zásadně při jednání. Soud proto dospěl k závěru, že uvedená smlouva je pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru neplatná, když žalobce neprokázal zkoumání úvěruschopnosti.6. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobce řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaná, jakožto spotřebitel, dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení dle § 2991 a § 2993 občanského zákoníku a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Splatnost neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33, Cdo 3675/2021–262).7. Vzhledem k tomu, že žalovaná na základě neplatné smlouvy převzala částku 19 000 Kč a uhradila celkem částku 16 567,75 Kč, je povinna vrátit nezaplacené poskytnuté finanční plnění, jakožto dlužnou jistinu, žalobci. Soud proto žalobě ohledně částky 2 432,25 Kč jako důvodné vyhověl. Ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta. Vzhledem ke skutečnosti, že nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době určené podle § 87 odst. 1 záko