8 C 43/2024-58 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhá zaplacení částky 10 121,80 Kč s úrokem z prodlení představující dlužnou jistinu dle smlouvy o úvěru uzavřené dne 20. 9. 2022 mezi společností , právnická osoba, . a žalovaným. Žalobkyně tvrdí, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2023 postoupil původní věřitel pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně dále tvrdí, že na základě shora uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru byl původním věřitelem poskytnut žalovanému úvěr ve výši 5 200 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 921,80 Kč nejpozději do 15. 10. 2022. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky původního věřitele www., Anonymizováno, .cz, na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a e-mailové adresy. Tím zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle smlouvy o úvěru. Po dokončení registrace zaslal žalovaný původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopností žalovaného úvěr splácet mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy s navrhovanou výší úvěru 5 200 Kč a splatností (případně prodlouženou splatností) do 15. 10. 2022. Po odeslání smluvní dokumentace žalovanému byly zaslány peněžní prostředky dne 20. 9. 2022 na bankovní účet, který žalovaný uvedl. Žalobkyně uvedla, že k ověření totožnosti byl žalovaný povinen uvést jméno a příjmení, datum narození, rodné číslo, adresu a dále druh a číslo průkazu totožnosti. Podpis žalovaného ve smlouvě je nahrazen unikátním SMS kódem, který byl zaslán na mobilní telefon uvedený v žádosti. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný byl lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB a na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného a žádosti o úvěr bylo vyhověno. Výslovně uvedla, že k tomuto nenavrhuje žádných dalších důkazů. Žalobkyně dále tvrdí, že žalovaný nehradil úvěr řádně, k datu splatnosti ani poté neuhradil ničeho.2. Opatrovník žalovaného uvedl, že je otázkou, zda byla smlouva o úvěru uzavřena samotným žalovaným, neboť byla uzavřena na dálku, a je otázkou, zda nemohla být uzavřena jinou osobou žalovaným k tomu nezmocněnou. Dále uvedl, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy byla ověřována nedostatečně.3. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty, tedy soudy ČR. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť účastníci v článku IX. Smlouvy sjednali, že Smlouva se řídí českým právním řádem.4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 15. 9. 2022 č. B0002020112603557 (dále jen „Smlouva“) ve spojení s výpisem z účtu žalovaného č. , č. účtu, vedeného u , Anonymizováno, a.s. za období měsíce září 2022, se sdělením , Anonymizováno, a.s., že majitelem daného účtu byl ke dni 20. 9. 2022 žalovaný, který měl současně dispoziční oprávnění k účtu, a ve spojení s potvrzením o provedení transakce , Anonymizováno, a.s., bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, . poskytla žalovanému dne 20. 9. 2022 částku 5 200 Kč. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil 0 Kč, nebylo konkrétními důkazy vyvráceno. Žalovaný uvedl své osobní údaje, rovněž své číslo účtu, na které byly peněžní prostředky právním předchůdcem žalobkyně poukázány. Soud proto nemá pochybnosti o tom, že Smlouvu uzavřel právě žalovaný. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 11. 2023 uzavřenou mezi společností , právnická osoba, . jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem na žalobkyni, jak soud zjistil z citované smlouvy o postoupení pohledávek ve spojení s příslušným seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 10. 1. 2024, jak vyplývá z oznámení o postoupení pohledávky z téhož dne.5. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z., neboť pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.6. Soud se zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčení době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejm