4 C 30/2026-15 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce navrhoval vydání rozhodnutí, podle něhož bude žalovaná povinna zaplatit mu částku 33 151 Kč se zákonným úrokem z prodlení. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalobce nabyl pohledávku za žalovanou na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 12. 2024 se společností , právnická osoba, Dále uvedl, že právní předchůdce žalobce uzavřel se žalovanou dne 19. 4. 2025 Smlouvu o revolvingovém úvěru číslo , hodnota, , na základě které poskytl žalované úvěr v celkové výši 20 000 Kč, a to v platbě 20 000 Kč dne 19. 4. 2025 bezhotovostním převodem na bankovní účet žalované číslo , č. účtu, . Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, proto byla právním předchůdcem žalobce opakovaně vyzývána k úhradě dluhu. V Upomínce ze dne 19. 8. 2025 byla žalovaná informována o zesplatnění celého úvěru ke dni upomínky a vyzvána k okamžité úhradě. Žalovaná se tak prokazatelně dostala do prodlení s úhradou celého úvěru dne 20. 8. 2025. Žalobce uvedl, že požaduje po žalované částku 33 151 Kč, která se skládá z celé nesplacené jistiny úvěru a smluvního úroku ve výši 13 151 Kč. Dále žalobce uvedl, že dle Obchodních podmínek dostupných na internetových stránkách právního předchůdce byla žalovaná informována, že věřitel, coby poskytovatel spotřebitelského úvěru, může nahlížet do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované, pokud je to nezbytné pro posouzení její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaná souhlasila, že za účelem ochrany svých majetkových práv a v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy může využívat informace z dlužnických registrů, konkrétně z registrů SOLUS, CNCB a CBCB. Úvěruschopnost byla vyhodnocena na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie. Žalobce uvedl, že nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaná prohlásila, že není v prodlení se splacením jakéhokoliv dluhu vůči jakékoliv třetí osobě, není si vědoma, že by byla evidována v žádné databázi dlužníků nebo databázi pro tvorbu úvěrové historie, zejména pak v interní databázi věřitele, v insolvenčním rejstříku, v centrální evidenci exekucí či v databázi neplatných dokladů , právnická osoba, a nejsou ji známy žádné okolnosti, které by mohly mít podstatný nepříznivý dopad na plnění jejich dluhů a povinností. Žalovaná dlužné částky neuhradila, přestože byla upomínána.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Po provedeném dokazování bylo ze Smlouvy o revolvingovém úvěru , Anonymizováno, číslo , hodnota, zjištěno, že byla uzavřena mezi společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, s. r. o. jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem elektronicky dne 19. 4. 2025. Na základě této smlouvy se věřitel zavázal poskytnout žalované možnost čerpat úvěr až do výše 20 000 Kč. Jednalo se o úvěr spotřebitelský, jiný než na bydlení, nezajištěný, s pravidelnými splátkami a s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru. Bylo dohodnuto, že úvěr bude poskytnut na účet, který uvedla žalovaná, a to číslo , č. účtu, , variabilní symbol je číslo smlouvy, datum prvního čerpání byl sjednán od 19. 4. 2025. Žalovaná se zavázala úvěr splácet, kdy minimální měsíční splátka byla ve výši 4 288 Kč s tím, že se jednalo o počáteční výši, přičemž každý měsíc se výše mění dle pravidel uvedených ve smlouvě. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 200 % ročně. Z výpisu z běžného účtu bylo zjištěno, že dne 19. 4. 2025 odeslala žalovaná ze svého účtu částku 0,01 Kč. Dále bylo z tohoto výpisu zjištěno, že dne 19. 4. 2025 byla na účet žalované uvedený ve smlouvě odeslána částka 20 000 Kč. Ze zprávy , právnická osoba, . bylo zjištěno, že na účet vedený na jméno žalované číslo , č. účtu, byla dne 19. 4. 2025 připsána částka 20 000 Kč. Z Výzvy ze dne 19. 8. 2025 zaslané žalované bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, zesplatňuje ke dni 19. 8. 2025 úvěr poskytnutý na základě Smlouvy o úvěru číslo , hodnota, , neboť žalovaná ani po několika upomínkách neuhradila dlužnou částku. Žalovaná byla vyzvána k úhradě celkové částky 33 494 Kč, která se skládá z dlužné jistiny ve výši 20 000 Kč, dlužného smluvního úroku ve výši 13 151 Kč, smluvní pokuty ve výši 193 Kč a poplatku za upomínku ve výši 150 Kč. Dále bylo po provedeném dokazování zjištěno, že mezi společností , právnická osoba, jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem byla dne 12. 12. 2024 uzavřena Smlouva o postoupení pohledávek, přičemž z přílohy k této smlouvě bylo zjištěno, že byla postoupena i pohledávka za žalovanou. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem společnosti , právnická osoba, ze dne 14. 9. 2025.4. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících občanského zákoníku, která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Aktivní procesní legitimace žalobce je pak dána § 1879 občanského zákoníku, když soud má za prokázané platné postoupení pohledávky na žalobce.5. Soud se nejprve zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledků posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že se jedná o neplatnost absolutní (srovnej rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Soud se tedy zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti. Žalobce ke svým tvrzením o zkoumání úvěruschopnosti žalované nenavrhl žádné důkazy, když uvedl, že nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjmech a výdajích. Vzhledem k tomu, že se žalobce nedostavil k ústnímu jednání, nemohl být v této souvislosti poučen ze strany soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti označit všechny důkazy s tím, že v opačném případě se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene, tedy neúspěchu ve věci, když soud takové poučení zásadně poskytuje při jednání. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nepostupoval řádně při posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením předmětné smlouvy, a proto shledal smlouvu o úvěru, na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, za absolutně neplatnou.6. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobce řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaná, jakožto spotřebitel, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 občanského zákoníku. Žalobce tak má právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny, nikoliv na úroky, poplatky či smluvní pokutu a podobně, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené). Splatnost neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021–262). Žalobce, jako právní nástupce poskytovatele úvěru, má tedy právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 20 000 Kč a v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná na svůj dluh cokoliv uhradila