9 C 267/2020-38 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 690 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 213,90 Kč odpovídajícím sazbě 19,52 % ročně z částky 7 413,05 Kč za dobu od [datum] do [datum], úrokem ve výši 19,52 % ročně z částky 7 413,05 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 592,27 Kč odpovídajícím zákonné roční sazbě z částky 7 413,05 Kč za dobu od [datum] do [datum] a zákonným úrokem z prodlení z částky 7 413,05 Kč od [datum] do zaplacení, a to z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovaným dne [datum]. Žalobkyně tvrdila, že na základě zmíněné smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně mu zaplatit úrok, poplatek za administrativní činnost, poplatek za hotovostní inkaso splátek a poplatek za doplňkovou službu životního pojištění v souhrnné výši 14 640 Kč. Porušil však sjednaný splátkový kalendář a dostal se do prodlení s úhradou sjednaných splátek svého dluhu. Celkem na svůj dluh uhradil 5 700 Kč. Pohledávka z uvedené smlouvy byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to ve výši 12 440 Kč. Žalobou požadovaná částka ve výši 9 690 Kč sestávala z dlužné jistiny ve výši 7 413,05 Kč, nesplacené části poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 118,10 Kč a poplatku za životní pojištění ve výši 158,85 Kč Tyto částky si žalobkyně podanou žalobou nárokovala, a to včetně shora popsaného příslušenství v podobě smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení. 2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť se žádný z nich ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi ním a žalovaným dne [datum] poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 1 600 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč a poplatek za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 240 Kč, to vše v 60 pravidelných týdenních splátkách po 244 Kč. První splátka byla splatná 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, každá následující pak vždy nejpozději do konce dalšího následujícího týdenního období. Smlouva byla dle bodu 1.3 smlouvy uzavřena na dobu určitou v trvání 60 týdnů. Zápůjční úroková sazba činila dle bodu 1.4 smlouvy 32,15 % ročně, přičemž byla platná po celou dobu trvání smlouvy. Pohledávka z uvedené úvěrové smlouvy byla s účinností k [datum] postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný právním předchůdcem žalobkyně písemně informován. Žalobkyně sama následně prostřednictvím svého zástupce písemně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu vzniklého z předmětné smlouvy o úvěru. 5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která současně vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 9. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je neplatné rovněž právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného. 11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci k podání žaloby prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž základě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo ke vzniku závazkového právního vztahu založeného smlouvou o úvěru uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní předchůdce žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnil, neboť žalovanému poskytl peněžní prostředky v ujednané výši. 13. Žalovanému tak na základě smlouvy a rovněž i dle citovaného § 2395 o. z. nepochybně vznikla povinnost vrátit poskytnuté prostředky a rovněž zaplatit úrok z úvěru. Pro posouzení oprávněnosti podané žaloby však bylo klíčové, jak vysoký úrok byl vlastně v předmětné smlouvě sjednán a zda žalovaného rovněž stíhá povinnost zaplatit všechny ve smlouvě sjednané poplatky související s úvěrem. 14. Výše samotného úroku byla v textu smlouvy o úvěru vyjádřena jednak absolutní částkou 1 600 Kč (bod 1.8 smlouvy), jednak ve formě zápůjční úrokové sazby ve výši 32,15 % ročně (bod 1.4 smlouvy). Uvedená absolutní výše úroku přitom odpovídala zmíněné zápůjční úrokové sazbě z jistiny úvěru za sjednanou dobu trvání smlouvy, tj. za dobu 60 týdnů. V bodě 1.4. smlouvy bylo výslovně uvedeno, že úrok, k jehož úhradě se žalovaný zavázal, je stanovený fixní úrokovou sazbou, která je platná po celou dobu trvání smlouvy. Na podkladě uvedených smluvních ustanovení nelze dospět k jinému závěru, než že žalovanému z předmětné smlouvy o úvěru vznikla povinnost uhradit smluvní úrok ve výši 1 600 Kč, a to bez ohledu na to, zda se následně dostal do prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěru, nebo svůj dluh ze smlouvy uhradil řádně a včas. Soud si je vědom toho, že podle § 2399 odst. 2 věty druhé o. z. obecně platí, že úvěrující má právo na úrok z úvěru až do vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Uvedené ustanovení je však ustanovením dispozitivním a nic nebrání tomu, aby se smluvní strany ve smlouvě o úvěru od tohoto ustanovení odchýlily. Tak se tomu přitom v řešené věci stalo. 15. Soud nepřehlédl, že dobou trvání smlouvy se vedle již citovaného bodu 1.3. zabývá též ustanovení bodu 2.6 smlouvy. V něm je uvedeno, že se smlouva uzavírá na dobu určitou, určenou počtem týdnů dle článku 1 smlouvy, která trvá ode dne poskytnutí spotřebitelského úvěru dle této smlouvy (přijetí peněžních prostředků zákazníkem) až do dne vypořádání veškerých závazků, které vznikly na základě nebo v souvislosti se spotřebitelským úvěrem dle této smlouvy, s výjimkou oprávněného odstoupení, kdy smlouva zaniká doručením odstoupení druhé smluvní straně. Již samotné ustanovení bodu 2.6. smlouvy je možno hodnotit jako vnitřně rozporné, neboť umožňuje dva možné jazykové výklady toho, na jak dlouhou dobu byla smlouva sjednána. Buďto je totiž doba trvání smlouvy bez dalšího určena počtem týdnů dle článku 1 smlouvy (60 týdnů), jak vyplývá z první věty souvětí uvedeného v bodě 2.6. smlouvy, nebo je doba trvání smlouvy závislá na tom, zda vůbec a případně kdy žalovaný vypořádá své závazky ze smlouvy vzniklé, jak by vyplývalo z dalšího pokračování předmětného souvětí. V prvém případě by bez ohledu na to, zda žalovaný dostojí závazkům, které pro něj ze smlouvy plynou, činila doba trvání smlouvy 60 týdnů od data poskytnutí peněžních prostředků žalovanému, ve druhém by pak sice doba trvání smlouvy rovněž započala v den poskytnutí úvěru, konec této doby by však závisel na tom, kdy budou ze strany žalovaného uhrazeny veškeré platby dle smlouvy. V takovém případě by bylo možné hovořit o tom, že doba trvání smlouvy doposud neskončila, neboť žal