9 C 272/2020-25 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 12. 10. 2020 domáhala po žalované zaplacení 10 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 1. 2019 do zaplacení z titulu smlouvy o úvěru, která měla být mezi účastníky uzavřena dne 5. 12. 2017. Tvrdila, že na základě této smlouvy poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 7 700 Kč v ujednaných splátkách. Tyto splátky však žalovaná hradila nepravidelně a na svůj dluh celkem žalobkyni zaplatila pouze 7 450 Kč. Žalobkyně se proto domáhala zbývající dlužné částky ve výši 10 250 Kč a rovněž zákonného úroku z prodlení z této částky za období ode dne následujícího dni předepsané splatnosti celého úvěru do zaplacení. 2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila, pokud jde o žalovanou, její souhlas soud předpokládal, neboť žalovaná se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 5. 12. 2017 soud zjistil, že žalobkyně v hotovosti při podpisu smlouvy poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 3 500 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 200 Kč, to vše v 60 pravidelných týdenních splátkách, jejichž výše činila 295 Kč. První splátka byla dle smlouvy splatná k 12. 12. 2017, každá další pak vždy sedm dní po datu splatnosti předchozí splátky. Zápůjční úroková sazba činila dle smlouvy 66 % ročně. 5. Z platební historie k předmětné úvěrové smlouvě předložené žalobkyní soud zjistil, že žalovaná na svůj dluh uhradila celkem 7 450 Kč. 6. Z nedatované předžalobní výzvy, která byla dle přiloženého podacího archu dne 27. 4. 2020 odeslána žalované, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení dlužné částky 10 250 Kč vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy o úvěru ve lhůtě do 29. 1. 2019 s upozorněním, že v případě nezaplacení v této lhůtě bude přistoupeno k soudnímu vymáhání dluhu. 7. Z ostatních předložených listinných důkazů nezjistil soud žádné skutečnosti, které by byly jakkoliv relevantní pro rozhodnutí ve věci. 8. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 5. 12. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované v hotovosti 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 3 500 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 200 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 295 Kč, přičemž první splátka byla splatná k 12. 12. 2017, každá další pak vždy sedm dní po datu splatnosti splátky předcházející. Žalovaná celkem v souvislosti s předmětnou úvěrovou smlouvou uhradila žalobkyni 7 450 Kč. Žalobkyně písemně vyzvala žalovanou k zaplacení 10 250 Kč a poskytla jí za tímto účelem dodatečnou lhůtu do 29. 1. 2019. 9. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která současně vykazovala znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění 10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 12. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je neplatné rovněž právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného. 13. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo ke vzniku závazkového právního vztahu založeného smlouvou o úvěru uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, když poskytla žalované peněžní prostředky v ujednané výši. Žalované tak podle příslušných smluvních ustanovení i dle shora citovaného § 2395 o. z. nepochybně vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu úvěru a zaplatit smluvený úrok. Jeho výše byla sjednána částkou 3 500 Kč, která odpovídá 35 % z poskytnuté jistiny. Soud takový úrok neposoudil jako nepřiměřený, byť je zjevné, že poměrně značně převyšuje průměrnou úrokovou sazbu bankovních úvěrů poskytovaných v době uzavření předmětné smlouvy (z databáze časových řad ARAD vedené Českou národní bankou, která je dostupná na webových stránkách této instituce, vyplývá, že v prosinci 2017, kdy byla smlouva uzavřena, činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami domácnostem na spotřebu 10,79 % ročně – viz Tabulka B2 .1.2, ukazatel 5 – Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem). V daném případě však byl žalované poskytnut nebankovní spotřebitelský úvěr, a to v hotovosti ihned při podpisu smlouvy a bez nutnosti zajištění či účelové vázanosti poskytnutých peněžních prostředků. Proces ověření úvěruschopnosti žalované byl navíc nepochybně mnohem méně přísný, než by tomu bylo v případě, že by žalovaná žádala o úvěr u některé banky, která by jí v konečném důsledku úvěr vůbec nemusela poskytnout. Tyto faktory samozřejmě podstatně zvyšují obchodní riziko, které musela žalobkyně při poskytnutí úvěru podstoupit, a lze jimi odůvodnit vyšší sjednaný úrok. Proto soud úrok ve shora uvedené výši je ochoten akceptovat. Jinak je tomu ovšem u dalších sjednaných poplatků souvisejících s úvěrem. 15. Žalovaná se ve smlouvě předně zavázala k zaplacení poplatku za zpracování a doručení úvěru, jehož výše činila 2 000 Kč. Soud poukazuje na to, že z předložených listinných důkazů nelze dovodit, že by žalobkyni v souvislosti se zpracováním smluvní dokumentace, zajištěním peněžních prostředků a jejich poskytnutím žalované, k němuž došlo v hotovosti při podpisu smlouvy, měly vzniknout nějaké zvýšené náklady. I kdyby tomu tak bylo, soud je toho názoru, že žalobkyně by veškeré takové náklady měla být bez problémů schopna pokrýt ze shora uvedeného, vysoce nadstandardního smluvního úroku, přičemž by i v takovém případě z celé transakce vygenerovala dostatečný obchodní zisk. Soudu je z jeho úřední činnosti velmi dobře známa poměrně běžná praxe, kterou užívají zejména nebankovní poskytovatelé spotřebitelských úvěrů (žalobkyni nevyjímaje), kteří ve svých smlouvách účtují spotřebitelům vedle úroku za poskytnutí peněžních prostředků rovněž další nejrůzněji nazvané poplatky (administrativní poplatek, poplatek za zpracování úvěrového případu, apod.). Smysl a účel těchto poplatků se přitom nikterak neliší od úroku, neboť stejně jako v případě úroku tyto poplatky představují plnění, které poskytovateli slouží nejen k pokrytí jeho nákladů souvisejících s úvěrovým případem, ale rovněž přinejmenším zčásti i k dosažení jeho zisku. Poskytovatelé úvěrů před spotřebiteli tímto způsobem de facto maskují skutečnou výši úplaty za poskytnutí peněžních prostředků, přičemž takovému postupu nelze podle názoru soudu přiznat právní ochranu, zvláště za situace, kdy je sjednán tak nadstandardní úrok z úvěru, jako je tomu v řešené věci. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že ujednání zakládající povinnost žalované zaplatit poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 2 000 Kč se zjevně příčí dobrým mravům a je tedy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. neplatné, přičemž soud k této neplatnosti přihlédl podle § 588 o. z. i bez návrhu žalované. 16. Předmětem smlouvy o úvěru bylo dále i ujednání o povinnosti žalované zaplatit poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 200 Kč. Soud i toto ujednání hodnotil z hlediska jeho přiměřenosti a souladu s dobrými mravy. Vycházel v prvé řadě z toho, že zde existovala možnost úhrady sjednaných splátek úvěru formou bezhotovostních plateb, které jsou již dlouhou dobu v platebním styku naprosto běžně využívány. I pokud by soud pominul fakt, ž