9 C 335/2021-44 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu 29. 11. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení 9 212 Kč se zákonným úrokem z prodlení z uvedené částky od 1. 8. 2021 do zaplacení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru, která byla dle žaloby mezi účastníky uzavřena distančně prostřednictvím elektronických prostředků dne 12. 4. 2021. Tvrdila, že na základě této smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 20 % měsíčně a poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru, to vše v pravidelných měsíčních splátkách. Celkem za dobu trvání smluvního vztahu účastníků vznikla žalovanému povinnost vrátit jistinu úvěru ve výši 5 000 Kč, zaplatit poplatek za čerpání úvěru ve výši 1 000 Kč a úrok ve výši 2 849 Kč. Žalovaný nesplácel úvěr dle dohodnutého splátkového kalendáře a dostal se do prodlení se splácením delšího než 2 měsíce, proto je žalobkyně dle bodu 6.5 smlouvy oprávněna požadovat splacení celého dluhu vzniklého z titulu předmětné smlouvy. Žalovaný však tento dluh doposud ani zčásti neuhradil a je tak od 1. 8. 2021 v prodlení. Žalobkyni dle žaloby v souvislosti s prodlením žalovaného vznikl nárok rovněž na zaplacení účelně vynaložených nákladů ve výši 363 Kč, které odpovídají nákladům na mimosoudní vymáhání dlužné částky dle příslušného ustanovení mandátní smlouvy z 29. 5. 2013 uzavřené se společností [právnická osoba] Celkem se tedy žalobkyně domáhala zaplacení 9 212 Kč včetně zákonného úroku prodlení z této částky za dobu od prvního dne prodlení žalovaného do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla soudem zaslána na adresu, na které je žalovaný hlášen k trvalému pobytu, přes výzvu soudu nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila, žalovaný se ve stanovené lhůtě k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud tedy jeho souhlas ve smyslu citovaného ustanovení předpokládal. 4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci: Mezi účastníky byla dne 12. 4. 2021 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž podkladě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému na jeho požádání peněžní prostředky do výše úvěrového limitu 50 000 Kč, a to i opakovaně. Ještě dne 12. 4. 2021 poskytla žalovanému převodem ve prospěch jeho bankovního účtu č. [bankovní účet] uvedeného ve smlouvě peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že poskytnuté prostředky žalobkyni vrátí a současně za každé čerpání peněžních prostředků zaplatí poplatek ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru. Dále byl dle smlouvy povinen za dobu od prvního dne druhého kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém dojde k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení platit z dlužné částky úrok ve výši 20 % měsíčně s tím, že pokud dojde k zesplatnění úvěru, pak se výše úroku počínaje prvním dnem splatnosti celého dluhu až do jeho splacení měla snížit na 8 % ročně. Ve smlouvě bylo ujednáno, že jak poplatek za čerpání úvěru, tak naběhlý úrok se ke konci každého kalendářního měsíce stanou součástí jistiny dluhu žalovaného. Ten byl povinen splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž minimální výše činila jednu pětinu částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však 300 Kč, a pokud byla částka dlužná k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce nižší než 300 Kč, pak byla výše minimální splátky úvěru rovna částce dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou dluhu trvajícího déle než 2 měsíce bylo sjednáno, že se celý dluh z předmětné smlouvy o úvěru stane bez dalšího jednorázově splatným a žalobkyně je oprávněna žádat jeho zaplacení. Smlouva zároveň obsahovala ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit účelně vynaložené náklady vzniklé žalobkyni v souvislosti s jejím případným prodlením, jejichž výše činila 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení žalovaného. Předžalobní výzvou z 18. 10. 2021 žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu z předmětné úvěrové smlouvy a upozornila jej, jaké důsledky pro něj bude mít případné neuhrazení dluhu. 5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazovala znaky spotřebitelského úvěru dle příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů. 6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. Podle § 580 odst. 1 věty prvé o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o revolvingovém úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, neboť poskytla žalovanému možnost čerpat formou revolvingu peněžní prostředky a tímto způsobem žalovanému poskytla celkem 5 000 Kč. 11. Žalobkyni dle příslušných smluvních ustanovení i podle § 2395 o. z. nepochybně vzniklo právo na vrácení poskytnuté jistiny úvěru ve výši 5 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit, zda lze považovat za přiměřená a souladná s dobrými mravy smluvní ujednání zakládající nárok žalobkyně na zaplacení poplatku za čerpání úvěru ve výši 20 % z poskytnuté jistiny (čl. 5 smlouvy), respektive na zaplacení smluvního úroku ve výši 20 % měsíčně z poskytnuté jistiny (čl. 6 1. smlouvy). 12. Soud předně podotýká, že si je vědom toho, že smlouva o úvěru je již ze své podstaty smlouvou úplatnou, neboť ujednání o povinnosti úvěrovaného zaplatit úvěrujícímu úrok za poskytnutí úvěru je ve smyslu § 2395 o. z. nezbytnou náležitostí smlouvy o úvěru. Zároveň je však třeba vycházet z toho, že úrok, respektive úplatu za poskytnutí úvěru nelze sjednat v libovolné výši, a to obzvláště za situace, kdy v pozici úvěrovaného vystupuje spotřebitel, jako je tomu v posuzované věci. Je třeba připustit, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úplaty za poskytnutí úvěru není zákonem striktně upravena. Z ustálené judikatury však lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje. Současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků u peněžité půjčky je pouze takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Uvedené závěry lze nepochybně využít i ve vztahu ke smlouvě o úvěru. 13. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky, soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v dubnu 2021, tj. v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, 8,51 % ročně (viz tabulka B2 .1.2, číslo ukazatele 5 – Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem). V řešeném případě přitom jen samotný sjednaný úrok činil 20 % měsíčně, což odpovídá roční úrokové sazbě ve výši 240 %. Navíc byl nad rámec úroku sjednán ještě poplatek za čerpání úvě