16 C 234/2022-45 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 42 481,64 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že dne 27. 10. 2021 uzavřela s žalovaným smlouvu, na základě které vyplatila žalovanému částku 25 000 Kč, žalovaný se zavázal vrátit celkem 62 977 Kč (jistinu, úrok 21 177Kč, administrativní poplatek 16 800 Kč), a to ve 41 splátkách po 1 500 Kč (poslední 1 477 Kč). Žalovaný se však dostal do prodlení, žalobkyně proto ke dni 27. 6. 2022 přistoupila ke zesplatnění. Částku, která je předmětem žaloby tvoří jistina 25 000 Kč (ke dni zesplatnění žalovaný nezaplatil ničeho), úrok 5 484 Kč (úrok vzniklý do dne splatnosti první splátky po zesplatnění), administrativní poplatek 2 800 Kč (poplatek za období do dne splatnosti první splátky po zesplatnění), úrok z prodlení do zesplatnění 266,82 Kč, úrok z prodlení od zesplatnění do 19. 10. 2022 ve výši 1 199,60 Kč, smluvní pokuty do zesplatnění 2 957 Kč, smluvní pokuta po zesplatnění do 19. 10. 2022 ve výši 3 891,04 Kč a náklady spojené s vymáháním pohledávky 1 150 Kč. Žalobkyně dále žádá zákonný úrok z prodlení z částky 34 434 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvy a poučení soudu nevyjádřil. 3. Soud věc projednal a po provedeném dokazování učinil tato skutková zjištění: 4. Ze smlouvy ze dne 27. 10. 2021 (č. l. 8) soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému k jeho žádosti částku 25 000 Kč převodem na účet nebo v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a náklady spotřebitelského úvěru (poplatek 42 x 400 Kč a úrok 39 % ročně) 37 977 Kč v 42 měsíčních splátkách (41 po 1 500 Kč, 42. ve výši 1 477 Kč). Pro případ prodlení delší 30 dnů bylo sjednáno právo zesplatnit jistinu. Pro případ porušení povinnosti žalovaného byla sjednána smluvní pokuta ve výši dle Sazebníku, v samotné smlouvě však výše smluvní pokuty stanovena nebyla. 5. Ze splátkového kalendáře (č. l. 11) soud zjistil, že byl sjednán anuitní způsob splácení úroku, částka administrativního poplatku byla stále stejná. 6. Ze Sazebníku úroků, poplatků a smluvních pokut soud zjistil, že v sazebníku byly stanoveny výše smluvních pokut za porušení jednotlivých ustanovení smlouvy a obchodních podmínek. Náhrada účelně vynaložených nákladů byla vázána na délku prodlení 1. - 6. měsíc, zmíněny byly i klíčové milníky, které mají ovlivňovat výši nákladů (2 x komunikace s klientem, předání inkasní agentuře, místní šetření k ověření poskytnutých informací, předsoudní prověřování majetku, předání advokátní kanceláři) 7. Z bankovního výpisu (č. l. 14) soud zjistil, že žalobkyně dne 27. 10. 2021 zaslala žalovanému na účet částku 25 000 Kč. 8. Z oznámení o zesplatnění (č. l. 21) soud zjistil, že žalobkyně zápůjčku zesplatnila ke dni 27. 6. 2022. 9. Z vyčíslení pohledávky na č. l. 17 soud zjistil, že tvrzení žalobkyně o výši dluhu ke dni zesplatnění a platbách (resp. jejich absenci) žalovaného odpovídají tomuto vyčíslení. 10. V den uzavření smlouvy činila průměrná sazba úroků poskytovaných bankami domácnostem na úvěrech na spotřebu s fixací 1 – 5 let 7,13 % p. a. (č. l. 39), repo sazba zveřejněná ČNB činila 1,5 % p. a. (č. l. 40). 11. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádné zjištění, které by mělo vliv na posuzovanou věc. 12. O skutkovém stavu lze uzavřít, že smlouvou ze dne 27. 10. 2021 žalovaný zažádal o poskytnutí prostředků ve výši 25 000 Kč a zavázal se vrátit celkem 62 977 Kč (jistinu, úrok 21 177 Kč, administrativní poplatek 16 800 Kč), a to v 42 měsíčních splátkách po 1 500 Kč (poslední 1 477 Kč). Dne 27. 10. 2022 žalovaný obdržel částku 25 000 Kč. Žalovaný nezaplatil ničeho. 13. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ OZ“) a podle § 2 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen„ z.s.ú.“). Podle § 2395 OZ se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 433 odst. 1 a 2 OZ platí, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1802 OZ platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle § 110 odst. 1 ZSÚ platí, že neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, o roční procentní sazbě nákladů nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, nebyla-li ohledně některé z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy, nebo nebylo-li písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. K ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží. 14. Soud se ve věci nezabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného. 15. Soudu je znám rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba] proti GK, který přijal závěr, dle kterého Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 16. Zde je však nutné připomenout, že se jedná o výklad směrnice, tj. předpisu, který zavazuje členské státy Evropské unie, nikoliv přímo účastníky právního vztahu mezi sebou. Je potom na členském státu, aby směrnici správně transponoval do národního právního řádu a mohlo tedy dojít k její řádné implementaci. 17. Řádná implementace směrnice je zajišťována mj. povinností výkladu národního práva ve světle práva EU (povinnost eurokonformního výkladu, v případě směrnice se též používá termín„ nepřímý účinek směrnice“). Tato povinnost má však svůj limit, rovněž zastávaný v judikatuře Soudního dvora EU a aprobovaný Ústavním soudem. 18. Tímto limitem je výklad contra legem, který ani podle Soudního dvora EU nemůže být přijat s cílem dosažení konformity s unijním právem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 7. 2006 ve věci C -212/04 Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktoz, zejména bod 110, rozsudek ze dne 16. 7. 2009 ve věci C -12/08 Mono Car Styling SA, v likvidaci, proti Dervis Odemis a další, s odkazy na řadu dalších rozhodnutí). Soudní dvůr EU v této otázce stojí na stanovisku, že povinnost (euro) konformního výkladu se týká všech ustanovení vnitrostátních právních předpisů a je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, ale nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (nález ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13). Tyto meze eurokonformního výkladu ostatně Soudní dvůr EU připomněl i ve shora citovaném rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba] proti GK. 19. Národní úprava stanovuje povinnost podnikatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele v § 86 odst. 1 ZSÚ. V ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění do 28. 5. 2022 pak jednoznačně stanovuje sankci neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti dle § 86 odst. 1 ZSÚ pouze k námitce spotřebitele (