16 C 266/2022-63 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 18 296,24 Kč (jako jistiny úvěru s přirostlým úrokem) s úrokem z prodlení, smluvní pokuty 998 Kč s úrokem z prodlení, náklady vzniklé s prodlením žalované ve výši 1 200 Kč, smluvní pokuty 0,1 % denně kapitalizované ke dni sepsání žaloby ve výši 2 946,30 Kč a úroku 75,95 % p. a. za období od 21. 6. 2022 do 14. 7. 2022 a poté 11,75 % ročně z dlužné původní jistiny do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 115 430 Kč. Tvrdila, že dne 28. 1. 2019 uzavřela s žalovanou smlouvou o úvěru, na základě které žalované poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr vrátit a zaplatit efektivní úrok 108,94 % p. a. ve 48 měsíčních splátkách po 2 004 Kč, splatných vždy 15. dne v měsíci počínaje březnem 2019. Žalovaná zaplatila celkem 37 splátek po 2 004 Kč. Žalobkyni vzniklo právo na 6 x 200 Kč jako náklady spojené s prodlením a 2 x 499 Kč jako smluvní pokutu za prodlení se splátkou. Po 65 dnech prodlení, tedy 19. 6. 2022, v souladu se smlouvou došlo k automatickému zesplatnění celého úvěru. Dosud nezaplacená jistina a úroky se tak staly součástí nové jistiny. V důsledku prodlení vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu 0,1 % denně z nové jistiny. 2. Žalovaná, ač soudem vyzvána a poučena, se ve věci nevyjádřila. 3. Soud věc projednal a z provedených důkazů učinil následující zjištění: 4. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvy o úvěru ze dne 28. 1. 2019 (č. l. 8) soud zjistil, že žalobkyně se zavázala, že po schválení úvěru zašle žalované částku 30 000 Kč a žalovaná se zavázala, že ve 48 měsíčních (15. dne každého měsíce) splátkách po 2 004 Kč žalobkyni zaplatí částku 96 192 Kč, tedy jistinu spolu s úrokem 108,84 % ročně. Pro případ prodlení byla celkové výše úroku omezena částkou 115 430,40 Kč. V čl. 6 smlouvy byla pro případ 30 denního prodlení s každou splátkou sjednána smluvní pokuta 499 Kč. V čl. 6 byla sjednána pro případ 15 denního prodlení s každou splátkou paušální náhrada nákladů 200 Kč. V čl. 6 bylo pro případ 65 denního prodlení s úhradou kterékoli splátky sjednáno automatické zesplatnění celého úvěru včetně přirostlých úroků, smluvních pokut a nákladů. Ke dni zesplatnění se dle čl. 6 stávají úroky a původní jistina novou jistinou. V čl. 6 byla sjednána smluvní pokuta 0,1 % denně z nové jistiny ode dne následujícího po zesplatnění. 5. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 30. 1. 2019 (č. l. 20) soud zjistil, že úvěr byl schválen tak, jak bylo uvedeno v návrhu na uzavření a ze splátkového kalendáře (č. l. 20 vzadu) soud zjistil, že byl sjednán anuitní způsob splácení. 6. Z dokladu o vyplacení úvěru (č. l. 32) soud zjistil, že na účet žalované byla dne 29. 1. 2019 zaslána částka 75 000 Kč. 7. Z Karty klienta (č. l. 21) soud zjistil, že žalovaná zaplatila celkem 37 splátek po 2 004 Kč, tj. celkem 74 148 Kč, před tvrzeným zesplatněním, přičemž až u splátky splatné 15. 4. 2022, kterou nezaplatila vůbec, se dostala do prodlení delšího 65 dní. 8. Z výpisu databáze ARAD (č. l. 56) soud zjistil, že v lednu 2019 činila průměrná úroková sazba u úvěrů s fixací 1 – 5 let 6,96 % p. a. 9. Z výpisu vývoje 2T repo sazby ČNB (č. l. 55) soud zjistil, že v lednu 2019 činila tato sazba 1,75 % p. a. 10. Z ostatních provedených důkazů soud neučinil žádné zjištění, které by mělo vliv na posuzovanou věc. 11. Z učiněných zjištění soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, podle kterého žalovaná na základě smlouvy o úvěru obdržela 30 000 Kč. Tuto částku se zavázala vrátit spolu s efektivním úrokem 108,84 % ročně, který po přepočtu na nominální vyjádření úrokové míry činí 75,95 % ročně (tato míra odpovídá ujednané délce úvěru a výši splátek při anuitním splácení) z této částky, to vše v 48 měsíčních splátkách splatných vždy 15. dne v měsíci. Žalovaná zaplatila celkem 74 148 Kč. 12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ OZ“) a podle § 2 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále jen„ ZSÚ.“). Podle § 2395 OZ se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 433 odst. 1 a 2 OZ platí, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Má se za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 1802 OZ platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Podle § 110 odst. 1 ZSÚ platí, že neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, o roční procentní sazbě nákladů nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, nebyla-li ohledně některé z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy, nebo nebylo-li písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. K ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží. Podle § 110 odst. 4 ZSÚ platí, že bylo-li sjednáno, že spotřebitel bude plnit ve splátkách, zohlední se změny vyplývající z odstavců 1 až 3 poměrně v jednotlivých splátkách. Věřitel na žádost spotřebitele vypočte novou výši splátek a sdělí ji spotřebiteli. 13. Soud se ve věci nezabýval otázkou, zda žalobkyně řádně posuzovala úvěruschopnost žalované. 14. Soudu je znám rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o. proti GK, který přijal závěr, dle kterého Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 15. Zde je však nutné připomenout, že se jedná o výklad směrnice, tj. předpisu, který zavazuje členské státy Evropské unie, nikoliv přímo účastníky právního vztahu mezi sebou. Je potom na členském státu, aby směrnici správně transponoval do národního právního řádu a mohlo tedy dojít k její řádné implementaci. 16. Řádná implementace směrnice je zajišťována mj. povinností výkladu národního práva ve světle práva EU (povinnost eurokonformního výkladu, v případě směrnice se též používá termín„ nepřímý účinek směrnice“). Tato povinnost má však svůj limit, rovněž zastávaný v judikatuře Soudního dvora EU a aprobovaný Ústavním soudem. 17. Tímto limitem je výklad contra legem, který ani podle Soudního dvora EU nemůže být přijat s cílem dosažení konformity s unijním právem (srov. např. rozsudek ze dne 4. 7. 2006 ve věci C -212/04 Adeneler a další proti Ellinikos Organismos Galaktoz, zejména bod 110, rozsudek ze dne 16. 7. 2009 ve věci C -12/08 Mono Car Styling SA, v likvidaci, proti Dervis Odemis a další, s odkazy na řadu dalších rozhodnutí). Soudní dvůr EU v této otázce stojí na stanovisku, že povinnost (euro) konformního výkladu se týká všech ustanovení vnitrostátních právních předpisů a je omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, ale nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13). Tyto meze eurok