15 C 151/2024-36 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 29. 8. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 45 002,04 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 20. 6. 2024 do zaplacení. V žalobě uváděla, že dne 19. 2. 2024 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně , jméno FO, , , Anonymizováno, (dále jen právní předchůdce žalobkyně) a žalovaným uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Tvrdila, že na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr v konečné výši 45 002,04 Kč, který měl být splacen nejpozději do 19. 6. 2024. Žalovaný však poskytnuté peněžní prostředky do data splatnosti nevrátil a dostal se do prodlení. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 postoupena na žalobkyni. Předžalobní upomínkou ze dne 11. 7. 2024 žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky. Dlužná částka činí 45 002,04 Kč. Dále žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení z této částky od 20. 6. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena na adresu jeho trvalého pobytu, přes výzvu soudu nevyjádřil.3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem vyslovila souhlas, žalovaný se ve stanovené lhůtě k výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. nevyjádřil, zda s takovým postupem souhlasí, soud proto ve smyslu citovaného ustanovení jeho souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání předpokládal.4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 2. 2024, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do výše úvěrového limitu 30 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 146,949 % ročně. Žalovaný se zavázal, že bude úvěr splácet v rámci pravidelných měsíčních splátek odpovídajících minimální částce platby, tvořenou 13 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatkem za výběr, minimálně však částkou 1 000 Kč.5. Z listiny na č. l. 7, 12 a 34 spisu soud zjistil, že žalovaný z úvěru celkem načerpal 30 000 Kč.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, ve znění dodatků, jakož i ze seznamu postoupených pohledávek, bylo prokázáno, že výše uvedená pohledávka za žalovaným byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na současnou žalobkyni.7. Z oznámení o postoupení pohledávky z 11. 7. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného písemně o postoupení pohledávky na žalobkyni a vyzval ho, aby na svůj dluh z úvěrové smlouvy napříště plnil již výhradně ve prospěch žalobkyně.8. Z předžalobní výzvy z 11. 7. 2024, která byla dle přiloženého podacího lístku odeslána žalovanému téhož dne, bylo zjištěno, že žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu vzniklého z předmětné úvěrové smlouvy ve lhůtě do tří dnů a upozornila jej na to, že pokud dluh nebude v uvedené lhůtě zaplacen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.9. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil žádné významné skutečnosti.10. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:11. Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o úvěru, uzavřené mezi účastníky dne 19. 2. 2024, poskytl žalovanému úvěr až do výše úvěrového limitu 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v rámci pravidelných měsíčních splátek odpovídajících minimální částce platby, tvořenou 13 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatkem za výběr, minimálně však částkou 1 000 Kč. Žalovaný z úvěru načerpal 30 000 Kč. Pohledávku z uvedené smlouvy její právní předchůdce postoupil na žalobkyni, o čemž žalovaného písemně informoval. Žalobkyně sama následně písemně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu vzniklého z předmětné smlouvy předžalobní upomínkou svého právního zástupce.12. Po právní stránce soud hodnotil věc tak, že se jedná o spor podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „z.s.ú“).13. Podle ust. § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).15. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.16. Podle ust. § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.17. Podle ust. § 86 odst. 2 z.s.ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacený výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.18. Podle ust. § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v 3 leté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.19. Podle ust. § 588 věta první o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.20. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.21. K uvedenému je nutno dále doplnit, že ust. § 86 a 87 z.s.ú. jsou transformací ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. K jejich výkladu pak Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020 uvedl, že články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tedy povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu za podmínky, že sankce splňuje požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tedy neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v 3 leté promlčecí době.22. Ust. § 86 z.s.ú. pak ukládá věřiteli povinnost posoudit schopnost spotřebitele spláce