9 C 186/2024-40 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 27. 5. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení 74 837,56 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 21. 1. 2024 do zaplacení. V žalobě uváděla, že dne 20. 9. 2023 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně , Anonymizováno, , Anonymizováno, ), se sídlem , Anonymizováno, , jméno FO, , , Anonymizováno, , , Anonymizováno, (dále jen právní předchůdce žalobkyně) a žalovaným uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru. Tvrdila, že na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr v konečné výši 74 837,56 Kč, který měl být splacen nejpozději do 20. 1. 2024. Žalovaný však poskytnuté peněžní prostředky do data splatnosti nevrátil a dostal se do prodlení. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 postoupena na žalobkyni. Předžalobní upomínkou ze dne 16. 2. 2024 žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky. Dlužná částka činí 74 837,56 Kč. Dále žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení z této částky od 21. 1. 2024 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena na adresu jeho trvalého pobytu, přes výzvu soudu nevyjádřil.3. K jednání nařízenému na den 30. 10. 2024 se žalobkyně omluvila a souhlasila, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Žalovaný, ač řádně a včas k jednání předvolán, se bez omluvy nedostavil, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen „o. s. ř.“), a věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti.4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 9. 2023, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným, soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně se zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do výše úvěrového limitu 50 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 146,949 % ročně. Žalovaný se zavázal, že bude úvěr splácet v rámci pravidelných měsíčních splátek odpovídajících minimální částce platby, tvořenou 13 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatkem za výběr, minimálně však částkou 1 000 Kč.5. Z listin na č. l. 15 - 18 a 43 - 45 spisu soud zjistil, že žalovaný celkem načerpal 50 000 Kč, kdy dne 20. 9. 2023 čerpal částku 20 000 Kč a 13 000 Kč a dne 21. 9. 2023 částku 17 000 Kč.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, ve znění dodatků, jakož i ze seznamu postoupených pohledávek, bylo prokázáno, že výše uvedená pohledávka za žalovaným byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na současnou žalobkyni.7. Z oznámení o postoupení pohledávky z 16. 2. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně informoval žalovaného písemně o postoupení pohledávky na žalobkyni a vyzval ho, aby na svůj dluh z úvěrové smlouvy napříště plnil již výhradně ve prospěch žalobkyně.8. Z předžalobní výzvy z 16. 2. 2024, která byla dle přiloženého podacího lístku odeslána žalovanému téhož dne, bylo zjištěno, že žalobkyně písemně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu vzniklého z předmětné úvěrové smlouvy ve lhůtě do tří dnů a upozornila jej na to, že pokud dluh nebude v uvedené lhůtě zaplacen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.9. Z ostatních listinných důkazů soud nezjistil žádné významné skutečnosti.10. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:11. Právní předchůdce žalobkyně na základě smlouvy o úvěru, uzavřené mezi účastníky dne 20. 9. 2023, poskytl žalovanému úvěr až do výše úvěrového limitu 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v rámci pravidelných měsíčních splátek odpovídajících minimální částce platby, tvořenou 13 % z nesplaceného úvěru spolu s úrokem z úvěru a poplatkem za výběr, minimálně však částkou 1 000 Kč. Žalovaný z úvěru načerpal 50 000 Kč. Pohledávku z uvedené smlouvy její právní předchůdce postoupil na žalobkyni, o čemž žalovaného písemně informoval. Žalobkyně sama následně písemně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu vzniklého z předmětné smlouvy předžalobní upomínkou svého právního zástupce.12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen „ZSÚ“).13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.15. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.16. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženou smlouvou o postoupení pohledávek, na jejímž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený úvěrovou smlouvou uzavřenou ve smyslu § 2395 o. z. Právní vztah mezi účastníky se tak mimo jiné řídil též právní úpravou obsaženou v ZSÚ. Právního předchůdce žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru před uzavřením předmětné smlouvy stíhala podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho schopnost řádně a včas splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru. Podle § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ byl přitom právní předchůdce žalobkyně oprávněn poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z výsledku posouzení jeho úvěruschopnosti nevyplynou žádné důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Soud má po provedeném dokazování za to, že právní předchůdce žalobkyně své shora uvedené povinnosti nedostál, neboť si neobstaral dostatečné podklady k tomu, aby mohl skutečně relevantně posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet.17. Předně je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran prokázání toho, že před uzavřením smlouvy řádně splnila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věty prvé ZSÚ, tedy povinnost posoudit, zda nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splatit, v řízení stíhalo žalobkyni jakožto poskytovatele úvěru, resp. jeho právního nástupce. Evropský soudní dvůr dospěl v rozsudku CA Consumer Finance, C-449/13, k závěru, že důkazní břemeno nese poskytovatel úvěru, neboť spotřebitel jednak zpravidla nemá přístup k dokumentaci posouzení své úvěruschopnosti, kterou si uchovává poskytovatel úvěru, zejména však ve většině případů nemá odborné znalosti, které jsou pro náležité posouzení úvěruschopnosti potřeba. Těmito znalostmi by naopak dozajista měl disponovat poskytovatel úvěru jakožto podnikatel a profesionál v oboru (blíže viz závěry obsažené v komentáři k § 86 ZSÚ in Slanina, J., Jemelka, L., Vetešn