7 C 22/2026-44 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 22 739,25 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy (revolvingového úvěru) číslo , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 11. 11. 2019, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši úvěrového rámce 21 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách v rozsahu 4 % měsíčně z aktuální dlužné částky. Žalovaná dle žaloby celkem na úvěr načerpala částku 44 067,74 Kč a uhradila částku 31 661 Kč. Dle žalobkyně žalovaná porušila svůj závazek poskytnutý úvěr hradit řádně a včas, proto žalobkyně využila svého oprávnění a úvěr ke dni 21. 10. 2025 zesplatnila. Žalovaná dlužnou částku dle žalobkyně neuhradila ani přes zaslanou předžalobní výzvu, proto se žalobkyně domáhala přiznání částky 22 739,25 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 19 678,24 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 1 266,01 Kč, poplatků ve výši 156 Kč a smluvních pokut ve výši 1 639 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroků a úroků z prodlení. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím smlouvy o úvěru splnila svoji zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalované, což provedla zejména kontrolou v několika registrech nebo dostupných databázích, výpočtem tzv. MLS, tedy částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně klienta zatížit splátkou úvěru, důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta.2. Soud usnesením ze dne 5. 2. 2026 vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o skutečnosti prokazující, že právní předchůdce žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného (soud z důvodu stručnosti na citované usnesení čj. 7 C 22/2026-31 odkazuje). Zároveň byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř.3. Žalobkyně na výzvu soudu dne 11. 2. 2026 uvedla, že započitatelný příjem žadatele byl 8 000 Kč, životní minimum žadatele – 3 140 Kč, započítaná životní minima na jedno vyživovací dítě – 1 070 Kč, výše splátky schvalovaného úvěru – 400 Kč, zbývající MLS žadatele 3 390 Kč, dále žalobkyně obsáhle vysvětlovala výpočty statistických modelů, spolehlivost a funkčnost této metody, dále uvedla, že ověřovala závazky žalované u jiných institucionálních věřitelů, prováděla lustraci v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISR a uvedla, že o řádném posouzení úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru svědčí i skutečnost, že žalovaná následně žalobkyni hradila na smlouvu, než došlo k zesplatnění úvěru, a to od prosince 2019 do července 2025, tedy po dobu přesahující pět a půl roku, a byla tak nepochybně schopna úvěr splácet.4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.5. Soud ve věci postupoval dle ustanovení § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání.6. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 11. 11. 2019 uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou a karty klienta vyplynulo, že žalované byl poskytnut revolvingový úvěr s roční úrokovou sazbou 26,28 %, RPSN 46,27 %, výše minimální měsíční částky činila 4 % z dlužné částky. Ve smlouvě o úvěru bylo uvedeno, že žalovaná žije v podnájmu, pracuje v , Anonymizováno, s čistým měsíčním příjmem 8 000 Kč a příjmem ostatních členů domácnosti 17 000 Kč a měla jednu vyživovací povinnost. Měsíční výdaje domácnosti byly uvedeny ve výši 6 000 Kč. Součástí smlouvy byly i Úvěrové podmínky společnosti , Jméno žalobkyně, . pro , Anonymizováno, platné od 1. 4. 2012.7. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 21. 10. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 24 624,38 Kč nejpozději do 14 dni od sepsání výzvy s poučením, že v případě nezaplacení dlužné částky může být zahájeno soudní řízení. Podle předloženého podacího archu byla výzva žalované odeslána dne 22. 10. 2025.8. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 12. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 25 751,18 Kč nejpozději do 25. 12. 2025 s poučením, že v případě neuhrazení dluhu bude zahájeno soudní řízení. Z podacího archu vyplynulo, že předžalobní výzva byla žalované odeslána téhož dne.9. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad vyplynula výše úvěrů, výše splátek žalované a celková dlužná částka, která odpovídá shora uvedeným tvrzením.10. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.13. Je věcí žalobkyně, jakým způsobem zkoumá úvěruschopnost svých klientů. Pokud je však věc předložena soudu, je to soud, který posuzuje, zda žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti dostála svým zákonným povinnostem. Soud ne zcela sdílí postup žalobkyně spočívající v tom, že při ověřování úvěruschopnosti klientů vychází ze statistických modelů, statistických dat (byť to zákonná úprava jako možnost připouští) a tvrzené empirické a odborné zkušenosti žalobkyně. I žalobkyní tvrzená funkčnost a efektivnost takového postupu (tvrzeno, že v procesu soudního vymáhání se žalobkyně dostává pod 2 % všech schválených a uzavřených úvěrových smluv) nemůže zcela obstát. Posuzování úvěruschopnosti a výsledky procesu soudního vymáhání žalobkyně jsou dvě různé kategorie. Pokud soud posuzuje konkrétní věc, zabývá se tím, zda z údajů daného klienta, tj. individuálního posouzení příjmů, ale i výdajů, lze dovodit jeho schopnost úvěr řádně splácet (respektive je či není zjevný problém, zda bude schopen řádně splácet). V daném případě, žalobkyně nepředložila žádný důkaz, že by si nechala od žalované předložit výpisy z účtu za dobu před uzavřením smlouvy o úvěru (či jiné listiny prokazující skutečnou výši nákladů žalované). Z těchto výpisu z účtů by bylo možné ověřit, zda tvrzení žalované o výdajích odpovídají skutečnosti či nikoli. Přesto, že žalobkyně takto nepostupovala, tak s ohledem na to, že žalovaná byla schopna splácet předmětné úvěry téměř 5 a půl roku nezbývá soudu než uzavřít, že byť žalobkyně nepostupovala tak, jak její povinnost cítí soud, tak přesto její závěr o úvěruschopnosti žalované byl správný (tudíž úvěrová smlouva je platná). Pokud by žalovaná tvrdila a i prokázala, že dlouhou dobu splácení úvěrů řešila jinými, dalšími úvěry uzavřenými již v době relativně krátce navazujícími na úvěr poskytnutý žalobkyní, mohl by závěr soudu být jiný. Žalovaná však takové, zcela konkrétní tvrzení, natož důkaz, nenabídla. V řízení zůstala nečinná, na výzvy soudu nereagovala. Soud proto s odkazem na § 2395 a násl. zákona číslo 89/2012 Sb. (občanský zákoník) a účastníky uzavřené smlouvy podané žalobě vyhověl. Nárok na úrok z prodlení vyplývá z ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, výše úroků z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.14. Žalobkyně byla ve věci plně úspěšná a přísluší jí tak podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které účelně vynal