7 C 33/2026-45 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 143 859,58 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy (revolvingového úvěru) číslo , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 21. 1. 2024, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 150 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách v rozsahu 3,31 % měsíčně ze sjednaného úvěrového rámce. Žalovaný dle žaloby celkem na úvěr uhradil částku 85 799 Kč, načerpal částku 159 681 Kč. Dle žalobkyně žalovaný porušil svůj závazek poskytnutý úvěr hradit řádně a včas, proto žalobkyně využila svého oprávnění a úvěr ke dni 14. 10. 2025 zesplatnila. Žalovaný dlužnou částku dle žalobkyně neuhradil ani přes zaslanou předžalobní výzvu, proto se žalobkyně domáhala přiznání částky 143 859,58 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 142 259,58 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvních pokut ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím smlouvy o úvěru splnila svoji zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, což provedla zejména kontrolou v několika registrech nebo dostupných databázích, výpočtem tzv. MLS, tedy částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně klienta zatížit splátkou úvěru, důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta.2. Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 23. 2. 2026, č. j. 7 C 33/2026-30 vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení důkazů uvedených v citovaném usnesení (soud v rámci stručnosti na něj odkazuje), a to k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.3. Žalobkyně podáním ze dne 18. 3. 2026 k výzvě soudu doplnila, že ke zjištění, zda žalovaný bude schopný předmětný úvěr splácet užila nejprve výpočtu maximálního limitu měsíční splátky (zkráceně MLS). Jeho výpočet i metodika byly přiloženy k návrhu. Ve výpočtu MLS se zohledňují jak příjmy, tak výdaje žalovaného, včetně jeho případných výdajů na již existující závazky. K ověření příjmové a výdajové stránky si žalobkyně od žalovaného vyžádala mzdový lístek za období 12/2023. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že jeho zaměstnavatelem je , právnická osoba, Dále žalobkyně zjistila, zda měl žalovaný v době žádosti o poskytnutí úvěru závazky u jiných institucionálních věřitelů, žalovaný uvedl, že jeho měsíční náklady na existující úvěry tvoří 2 000 Kč, tato částka byla do výpočtu MLS zahrnuta. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru svědčí mimo jiné i skutečnost, že se žalovaný dle zprávy NRKI za dobu trvání závazků dostal do prodlení se splácením svých závazků pouze jednou. Žalobkyně uzavřela, že platební morálka žalovaného byla proto na vysoké úrovni. Pokud následně došlo ke změně poměrů žalovaného, nemohlo toto již být zapříčiněno nedostatečným prověřením jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně uvedla, že o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru svědčí skutečnost, že žalovaný následně hradil na smlouvu, než došlo k zesplatnění úvěru, a to od 2/2024 do 7/2025, tedy déle než rok, a byl tak nepochybně schopen úvěr splácet. Mimo výše uvedené žalobkyně uvedla, že provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKCI, CEE a ISIR. Žalobkyně měla zato, že postupovala zcela v souladu s příslušnou právní úpravou, když při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela z nezbytných, spolehlivých, dostatečných a výši poskytnutého úvěru přiměřených informací získaných jak od spotřebitele, tak doplněných o informace z nezbytných databází.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.5. K soudem nařízenému jednání se žalovaný bez omluvy nedostavil. Žalobkyně na podané žalobě trvala. Uvedla, že nemá k dispozici žádné další důkazy k prokázání úvěruschopnosti žalovaného, tak jak požadoval soud. Měla za to, že žaloba je důvodná, navrhla jí v plném rozsahu vyhovět. Uvedla, že při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně postupovala podle svých interních pravidel, tak jak jsou popsány v žalobě a písemném vyjádření. Po vyhodnocení tohoto zkoumání žalobkyně nezjistila žádné skutečnosti, které by znemožňovaly žalovanému poskytnout úvěr. Žalobkyně měla zato, že dostála své zákonné povinnosti a úvěruschopnost zkoumala řádně.6. Z Karty klienta bylo zjištěno, že se jednalo o revolvingový úvěr s výší úvěru 150 000 Kč, žalovaný byl v době poskytnutí úvěru svobodný, neměl žádné děti, byl zaměstnán s příjmem 35 000 Kč, měsíční výdaje uvedl ve výši 24 500 Kč.7. Z výplatní pásky žalovaného u společnosti , právnická osoba, za měsíc prosinec 2023 byl zjištěn čistý příjem ve výši 35 870 Kč.8. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 21. 1. 2024 uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným vyplynulo, že žalovanému byl poskytnut revolvingový úvěr ve výši 10 000 Kč s roční úrokovou sazbou 27,90 %, RPSN 31,80 %, výše minimální měsíční částky činila 3,31 % z úvěrového rámce, to je 331 Kč. Výše prvního čerpání ve výši 10 000 Kč byla zaslána na účet žalovaného č. , č. účtu, . Dále bylo účastníky sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr s měsíční úhradou 8,9 % z minimální splátky úvěru.9. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad vyplynula výše úvěru, výše splátek žalovaného a celková dlužná částka, která odpovídá shora uvedeným tvrzením.10. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 14. 10. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného vyzývala ke splacení celého úvěru čerpaného na základě shora uvedené smlouvy ve výši 162 608,87 Kč, a to do 14 dnů od sepsání výzvy.11. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 18. 12. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 172 112,32 Kč, a to nejpozději do 25. 12. 2025 s poučením, že v případě neuhrazení dlužné částky bude tato vymáhána soudní cestou. Dle předloženého podacího archu byla předžalobní výzva žalovanému odeslána téhož dne.12. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.15. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.16. Je věcí žalobkyně, jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení ale i důkazy o řádném splnění této své povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda žalobkyně splnila shora uvedenou povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost žalobkyní mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dos