3 T 117/2020-2493 — Okresní soud v Táboře

1. Dokazováním v hlavním líčení byl zjištěn skutkový stav tak, jak je popsán ve výrokové části tohoto rozsudku. <b>I. Důkazní situace</b> 2. V hlavním líčení byli vyslechnuti oba obžalovaní [celé jméno obžalovaného] [celé jméno obžalovaného]. Obžalovaní dobrovolně a bez nátlaku prohlásili, že jsou vinni jednáním, popsaným v obžalobě Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích sp. zn. KZV [číslo] a souhlasili s popisem skutku a právní kvalifikací, čímž splnili všechny požadavky pro aplikaci § 206c trestního řádu. V souladu s odstavcem 3 a 6 tohoto ustanovení soud za souhlasu státního zástupce prohlášení viny obžalovaných přijal a dále neprováděl v tomto směru dokazování. <b>II. Výrok o trestu</b> 3. Pokud jde o výrok o druhu a výměře trestu, soud bere v úvahu kritéria stanovená § 38 a § 39 trestního zákoníku, tedy jednak povahu a závažnost projednávaného trestného činu a jednak poměry pachatele, tj. zásadu přiměřenosti (proporcionality) trestní sankce v širším slova smyslu, jednak také požadavek tzv. subsidiarity trestní sankce (§ 38 odst. 1, 2 trestního zákoníku). Při stanovení druhu trestu a jeho výměry pak soud přihlédne ve smyslu § 39 odst. 1, 2 trestního zákoníku k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu (jenž jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem). Dále soud přihlédne k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy. Mimoto soud přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu. Přihlédne též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné. Přihlédne konečně k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život obžalovaného. Soud mimoto posuzuje existenci polehčujících a přitěžujících okolností, jak je definuje ust. § 41 a § 42 trestního zákoníku. 4. Soud dospěl k následujícím závěrům: 5. Oba obžalovaní prohlásili vinu a svědčí jim tedy jednak jedno ze základních kritérií pro stanovení druhu a výměry trestu podle § 39 odst. 1 trestního zákoníku. Současně jim svědčí polehčující okolnosti podle § 41 písm. l) a m) trestního zákoníku, tedy doznání a napomáhání při objasnění jejich trestné činnosti. Jak obžalovaný [celé jméno obžalovaného], tak i obžalovaný [celé jméno obžalovaného] dosud nebyli trestně ani přestupkově projednáváni (viz čl. 2148 – 2149 a 2153 – 2154 spisu). Svědčí jim tedy polehčující okolnost ve formě předchozí bezúhonnosti podle § 41 písm. p) trestního zákoníku. Bylo možno jim v souladu s návrhem obžaloby ukládat samostatný peněžitý trest (§ 67 odst. 1 trestního zákoníku), jenž se nabízí proto, že jsou vzhledem k jejich výdělkovým možnostem bez obtíží schopni jej uhradit a tento druh trestu umožňuje reagovat na excesivní charakter protiprávního jednání - jinak bezúhonných - obžalovaných. Jeho výměra, pokud jde o počet denních sazeb, byla stanovena v souladu s návrhem intervenujícího státního zástupce. Soud akceptoval logiku návrhu obžaloby, že počet sazeb by měl korespondovat se spodní hranicí zákonné trestní sazby podle § 332 odst. 2 trestního zákoníku. Pro případ, že by obžalovaní trest neuhradili, postihne je stejný nepodmíněný trest, jaký by jim byl uložen v případě nařízení trestu původně podmíněně odloženého podle § 83 odst. 1 trestního zákoníku. 6. Pokud však jde o výši denní sazby, jež se odvíjí od majetkových možností obžalovaných [celé jméno obžalovaného] a [celé jméno obžalovaného], zde soud ukládal tresty poněkud mírnější, než navrhováno obžalobou. Jednak je třeba mít na paměti, že v projednávané věci existuje určitý nesoulad mezi obecnou a konkrétní společenskou škodlivostí trestného činu. Obecná škodlivost spojuje trestný čin s konkrétní historickou, sociální a ekonomickou realitou společnosti. Korupce je samozřejmě jeden z nejzávažnějších společenských problémů České republiky a tomu odpovídá vysoká trestní sazba trestu dle § 332 odst. 2 trestního zákoníku. Konkrétní společenská nebezpečnost je pak vyjádřena u každého konkrétního trestného činu. V projednávaném případě je ještě relativně malá, a to aniž by chtěl soud jednání obžalovaných jakkoliv bagatelizovat. Především, obžalovaní [celé jméno obžalovaného] [celé jméno obžalovaného] se v podstatě v jistém smyslu stali sami obětí nekalého počínání hlavních pachatelů, policistů [jméno] [příjmení] a [celé jméno obžalovaného], kteří ke kontrole přistupovali s perspektivou vylákání úplatku. Obžalovaní sami korupční jednání neiniciovali, byť jej samozřejmě podle zákona měli odmítnout, nebo alespoň nahlásit. Byli k němu určitým způsobem svedeni policisty a to je z pohledu soudu jiná situace, než kdyby obžalovaní úplatek hlídce sami vnucovali. Mimoto nebyla předmětem korupčního jednání nějaká zásadně vysoká částka, což se týká zejména úplatku ve výši 200 Kč u obžalovaného [celé jméno obžalovaného], ale vlastně i částky 1 500 Kč v případě obžalovaného [celé jméno obžalovaného]. Jednání obou obžalovaných bylo tedy zavrženíhodné, šlo o praktickou podporu korupce v policii jako společensky velmi negativního jevu, který je třeba v zájmu celé společnosti potlačovat. Na druhou je třeba vnímat jejich situaci střízlivě. Navzdory použité trestní sazbě nešlo ještě o zásadně konkrétně společensky nebezpečné jednání. 7. Tresty obžalovaným [celé jméno obžalovaného] a [celé jméno obžalovaného] tedy byly vyměřeny, pokud jde o denní sazbu tak, aby spíše symbolicky diferenciovaly majetkové rozdíly mezi nimi (220 a 200 Kč denně, tedy ve výsledku 40 260 Kč a 36 600 Kč). Senát zdejšího soudu vnímá potřebu se na tomto místě vyjádřit - spíše obecně, nikoli v reakci na konkrétní argumentaci obžaloby - k otázce vztahu majetkových poměrů pachatelů a škodlivosti jejich jednání. Výše denní sazby peněžitých trestů, ukládaných trestními soudy, by podle přesvědčení soudu neměla mechanicky kopírovat výdělkové možnosti pachatelů. A to zejména tam, kde je více osob souzeno za tentýž delikt. Jinak řečeno, jen skutečnost, že pachatelem je např. úspěšný podnikatel nemůže vést k automatickému závěru, že by mu měl být ukládán řádově vyšší trest nežli pachateli, který nemá tak vysoké příjmy. Nabízí se samozřejmě odůvodnění, že se majetného člověka vyšší peněžitý trest dotkne méně. To je nepochybně na jednu stranu pravda. Na druhou stranu však takový pachatel nespáchal„ násobně závažnější trestný čin.“ Trest musí v prvé řadě odpovídat povaze trestného činu. Dopad trestu na osobu pachatele je až sekundárním kritériem pro stanovení výměry trestu, to vyplývá naprosto jasně z jazykového výkladu § 39 odst. 1 trestního zákoníku. Zcela mechanické odvozování výše denních sazeb od výše příjmu by bylo v podstatě diskriminační ve vztahu ke společensky úspěšnějším pachatelům, pokud by jim jen s odkazem na jejich majetkové poměry měly být automaticky ukládány řádově přísnější tresty. Porušovalo by výše zmíněnou zásadu přiměřenosti (proporcionality) trestní sankce v širším slova smyslu, jak o ni hovoří zejm. § 38 odst. 1, 2 a § 39 odst. 1 trestního zákoníku. 8. Obžalovaní se poučují o tom, že na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest za jiný trestný čin než zvlášť závažný zločin, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán (§ 69 odst. 3 trestního zákoníku).