19 C 181/2020-69 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 84 949 Kč s příslušenstvím, s tím, že žalobkyně se žalovanou uzavřeli Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně dne [datum] žalované poskytla částku 50 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: - zákonného úroku z prodlení z částky 60 448 Kč - smluvního úroku ve výši 129,67 % za dobu splatnosti úvěru (86,1 % ročně) z částky 49 039,10 Kč - náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč - jednorázové smluvní pokuty ve výši 499 Kč - smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužní nové jistiny úvěru (ve výši 59 549,39 Kč) dle bodu 6.5 smlouvy o úvěru z částky 59 549,39 Kč. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovanou uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně dne [datum] žalované poskytla částku 50 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne [datum], kdy byl dluh zesplatněna jako celek, nevrátila. Dluh měl být splacen ve 48 měsíčních splátkách. Žalobkyně zesplatnila celý dluh dle bodu 6.3 a 6.4 smlouvy o úvěru. Naposledy předžalobní výzvou byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu. Žalovaná se citovanou smlouvou zavázala k vrácení částky 50 000 Kč a dále: - smluvního úroku ve výši 129,67 % za dobu splatnosti úvěru (86,1 % ročně) z částky 49 039,10 Kč – výše úroku je zjevně a srozumitelně uvedena na 2. Straně smlouvy o úvěru, s ohledem na prodlení žalované s úhradou dluhu dále - zákonného úroku z prodlení z aktuální dlužné částky (bez jdoucí smluvní pokuty) 60 448 Kč, - náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč dle bodu 6.2 smlouvy o úvěru, - jednorázové smluvní pokuty ve výši 499 Kč dle bodu 6.2 smlouvy o úvěru, - smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužní nové jistiny úvěru (ve výši 59 549,39 Kč) dle bodu 6.5 smlouvy o úvěru z částky 59 549,39 Kč. Ze smlouvy o úvěru je zjevné a je srozumitelně uvedené, že žalované byl poskytnut úvěr 50 000 Kč, kdy na tento úvěr má být celkově zaplaceno při řádném splácení 178 608 Kč – toto je uvedeno na první straně smlouvy o úvěru za označením smluvních stran. Dále je ze smlouvy o úvěru zjevné a srozumitelně sjednání na druhé straně smlouvy o úvěru, že smluvní úrok činí 129,67 % za dobu splatnosti úvěru – 48 měsíců. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyně a žalovanou (žalobkyně coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který měla vrátit do [datum]. Jelikož žalovaná poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, uložil jí tuto povinnost soud rozsudkem. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady [číslo] ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady [číslo] s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaný smluvní úrok ve výši 129,67 % za dobu splatnosti úvěru (86,1 % ročně) z částky 49 039,10 Kč je odpovídající citované judikatuře, když ze smlouvy o úvěru je zjevné a je srozumitelně uvedené, že žalované byl poskytnut úvěr 50 000 Kč, kdy na tento úvěr má být celkově zaplaceno při řádném splácení 178 608 Kč (toto je uvedeno na první straně smlouvy o úvěru za označením smluvních stran) a s tím, že je ze smlouvy o úvěru zjevné a srozumitelně sjednání (na druhé straně smlouvy o úvěru), že smluvní úrok činí 129,67 % za dobu splatnosti úvěru – 48 měsíců, a proto soud žalobě v této části vyhověl. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. V případě sjednaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované s úhradou dluhu (dle bodu 6.2 smlouvy o úvěru) ve výši 400 Kč soud akcentoval jejich sjednanou výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který má tato částka plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobkyně vzniklé s administrací a upomínáním žalované, jež je s úhradou dluhu v prodlení. V tomto směru soud nepokládá ujednání za nepřiměřené a žalobě v této části vyhověl. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků, výši sankční povinnosti a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 499 Kč dle bodu 6.1 smlouvy o úvěru je přiměřená a tudíž souladná se shora citovanou směrnicí včetně její příl