19 C 293/2021-23 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 78 187,88 Kč s příslušenstvím, s tím, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření reg. [číslo]. Na základě této smlouvy žalobkyně dne 12. 11. 2015 žalovanému poskytla pokyn k čerpání úvěru, na jehož základě žalovaný dne 19. 11. 2021 jednorázově čerpal částku 200 000 Kč. Jistinu dluhu však žalobkyni uhradil pouze částečně, a to ve výši 42 922 Kč Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: - zákonného úroku z prodlení z částky 77 246,80 Kč - smluvního úroku ve výši 4,99 % z aktuální dlužné částky - poplatku ve výši 675,87 Kč - úroku na stavebním úvěru ve výši 51,21 Kč. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovaným uzavřela Smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření [číslo] (smlouva o stavebním spoření [číslo]). Na základě této smlouvy žalobkyně dne 12. 11. 2015 žalovanému udělila pokyn k čerpání úvěru, na jehož základě žalovaný dne 19. 11. 2021 jednorázově čerpal částku 200 000 Kč. Strany se dohodly na pravidelných měsíčních splátkách a dále se žalovaný zavázal vkládat na účet stavebního spoření měsíčně peněžní prostředky. Žalovaný však svoji povinnost neplnil. Dopisem ze dne 28. 1. 2021 byl žalovaný vyzván, aby nejpozději do dne 18. 2. 2021 uhradil dlužnou částku. Žalovaný tak neučinil. Na jistinu dluhu hradil žalovaný po dobu trvání smlouvy pouze částečně, a to celkem ve výši 42 922 Kč. Vzhledem k tomu, že zbývající část jistiny ani na základě výzvy neuhradil, byl úvěr zesplatněn a žalovaný byl o tomto informován a zároveň vyzván k zaplacení celkové dlužné částky dne 25. 3. 2021, a to nejpozději do 26. 4. 2021. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 200 000 Kč, na kteroužto částku již částečně hradil, a dále: - zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 77 246,80 Kč, dle evidence žalobkyně, od 27. 4. 2021 do zaplacení - smluvního úroku ve výši 4,99 % ročně z aktuální dlužné částky, kapitalizovaného částkou 214 Kč - poplatku ve výši 675,87 Kč skládajícího se z částky 526 Kč představující souhrnný poplatek za vedení účtu, z částky 130 Kč za výzvu ke splacení dluhu a 21 Kč za zaslaný výpis z účtu - úroku na stavebním úvěru ve výši 51,21 Kč. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyně a žalovaným (žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč, kterou měl vrátit do 18. 2. 2021. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady [číslo] ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady [číslo] s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaný smluvní úrok ve výši 4,99 % ročně a úrok ze stavebního spoření kapitalizovaný částkou 51 Kč jsou úroky odpovídající citované judikatuře, žádný z nich není v rozporu s dobrými mravy, a proto soud žalobě v této části vyhověl. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. V případě sjednaného souhrnného poplatku za upomínání a vedení účtu v celkové výši 675,87 Kč soud akcentoval jeho sjednanou výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který má plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobkyně vzniklé s upomínáním žalovaného. V tomto směru soud nepokládá ujednání za nepřiměřené a žalobě v této části vyhověl. Konečně žalobkyně požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 14 153,20 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 118 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 78 187,88 Kč sestávající z částky 4 260 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 9 120 Kč ve výši 1 915,20 Kč.