19 C 212/2022-26 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 206 633,36 Kč s příslušenstvím, s tím, že žalobkyně se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně dne 9. 2. 2021 žalovanému poskytla částku 200 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: - zákonného úroku z prodlení z částky 195 542,91 Kč - smluvního úroku ve výši 8,5 % ročně z částky 194 474,91 Kč - smluvní pokuty ve výši 500 Kč - neuhrazeného pojistného ve výši 1 068 Kč. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně dne 9. 2. 2021 žalovanému poskytla částku 200 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 25. 1. 2022 nevrátil. Naposledy předžalobní výzvou byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 200 000 Kč a dále: - k úhradě sjednaného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 4 000 Kč, kdy tento byl dle tvrzení žalobkyně uhrazen - smluvního úroku ve výši 15,49 % ročně z částky 200 000 Kč, kdy žalobkyně nárokuje úrok ve snížené výši, tj. 8,5 % ročně od splatnosti dluhu - jednorázové smluvní pokuty ve výši 500 Kč za každou jednotlivou splátku v prodlení dle čl. 5 smlouvy, kdy žalobkyně nárokuje dluh na smluvní pokutě 500 Kč - k úhradě pojistného ve výši 356 Kč měsíčně, kdy žalobkyně eviduje dluh na pojistném ve výši 1 068 Kč - zákonného úroku z prodlení, kdy žalobkyně eviduje na zákonném úroku z prodlení dluh ve výši 11, 75 % za dobu od 26. 1. 2022 z částky 195 542,91 Kč. Žalovaný dosud uhradil na předmětný dluh částku 30 513 Kč, kdy žalobkyně tuto částku započetla ve výši 5 525,09 Kč na jistinu, ve výši 18 495,91 Kč na úrok, ve výši 2 492 Kč na pojistné a ve výši 4 000 Kč na poplatek za poskytnutí úvěru. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyně a žalovaným (žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč, který měl vrátit do 25. 1. 2022. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud soud přepočte poplatek za uzavření smlouvy ve výši 4 000 Kč na roční procentní úrok, je uvedené ujednání souladné s dobrými mravy, a proto soud v této části žalobě vyhověl. Sjednaný smluvní úrok ve výši 15,49 % ročně z částky původní jistiny 200 000 Kč je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků 200 000 Kč, výši sankční povinnosti á 500 Kč za splátku v prodlení a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená a tudíž souladná se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy. Současně pak byla mezi žalobkyní a žalovaným sjednána pojistná smlouva. Předmětné pojištění zaniklo v důsledku skutečnosti, že žalovaný nehradil řádně pojistné. Na dlužném pojistném do zániku pojištění žalobkyně eviduje dluh 1 068 Kč, i tento soud žalobkyni přiznal jako důvodný. Konečně žalobkyně požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 42 533,20 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 266 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 206 633,36 Kč sestávající z částky 9 140 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst.