19 C 330/2021-34 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaných domáhala zaplacení částky 126 054 Kč s příslušenstvím, s tím, že žalobkyně se žalovanými uzavřeli Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně dne 26. 7. 2017 žalovaným poskytla částku 147 506 Kč, kterou žalovaní v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátili. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: - zákonného úroku z prodlení z částky 103 767,93 Kč - smluvního úroku ve výši 22,29 % ročně za dobu řádné splatnosti úvěru - poplatků za odeslání upomínek ve výši 450 Kč - nákladů na oznámení splatnosti 200 Kč - smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Vzhledem k tomu, že jsou oba žalovaní občany Bulharska, musel se soud zabývat otázkou, zda má pravomoc ve věci jednat a podle jakého právního řádu se tak má stát. Vzhledem k tomu, že platná smlouva mezi Českou republikou a Bulharskou lidovou republikou o právní pomoci, uzavřená dne 25. 11. 1976 a publikovaná pod [číslo] Sb. nemá vlastní úpravu řešení pravomoci a příslušnosti v občanskoprávních sporech mimo spory z titulu protiprávních úkonů nebo z jiných událostí, za kterých vzniká povinnost k náhradě škody, postupoval soud dle zákona č. 91/2012 Sb. (zákon o mezinárodním právu soukromém). Dle § 87 tohoto zákona (1) Smlouvy se řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. Volba práva musí být vyjádřena výslovně nebo musí vyplývat bez pochybností z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu. (2) Pokud právní poměr založený spotřebitelskou smlouvou úzce souvisí s územím některého členského státu Evropské unie, nemůže být spotřebitel zbaven ochrany příslušející mu podle českého práva, jestliže řízení probíhá v České republice, i když pro smlouvu bylo zvoleno nebo i jinak se má použít právo jiného než členského státu Evropské unie. Dle § 6 odst. 1 téhož zákona pravomoc českých soudů je dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. Jelikož smlouvu uzavřeli účastníci na území České republiky, a s právem tohoto státu, smlouva rovněž nejúžeji souvisí, a s ohledem na místo trvalého pobytu obou žalovaných na území okresu [obec], kde se žalovaní zdržují, je podepsaný soud místně příslušný žalobu projednat, existuje i jeho pravomoc tak učinit. Žalovaní proti žalobě ničeho nenamítali. Pouze soudu vrátili poštou zaslané výzvy s kopií návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovanými uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně dne 26. 7. 2017 žalovaným poskytla částku 147 506 Kč, kterou žalovaní v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 26. 1. 2020 nevrátili. Tato smlouva byla uzavřena s žalovaným 1 jakožto dlužníkem, žalovaný 2 přistoupil k dluhu dne 25. 7. 2017 ručitelským prohlášením. Dopisem ze dne byli žalovaní vyzváni k úhradě dluhu. Žalovaní se citovanou smlouvou zavázali k vrácení částky 147 506 Kč a dále: - smluvního úroku ve výši 22,29 % ročně z dlužné částky, když ve smlouvě o úvěru byla uvedena celková suma splátek včetně pojištění za dobu řádné splatnosti dluhu ve výši 245 880 Kč s ohledem na skutečnost, že žalovaný nehradily dluh řádně a včas, žalobkyně dluh ke dni 24. 1. 2020 zesplatnila zcela a v této návaznosti dále nárokuje úhradu - zákonného úroku z prodlení z dlužné částky, dle evidence žalobkyně z částky 103 767,93 Kč - poplatků za odeslání upomínek ve výši 450 Kč - nákladů na oznámení o splatnosti ve výši 200 Kč - smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky z částky 16 041 Kč za období od 26. 9. 2019 do 1. 2. 2020 ve výši 1 074,60 Kč - smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky z částky 87 726,93 Kč za období od 4. 3. 2020 do 9. 7. 2021 ve výši 20 561,47 Kč. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyně a žalovanými (žalobkyně coby podnikatel a žalovaní coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovaným byl poskytnut úvěr ve výši 147 506 Kč, který měli vrátit do 26. 1. 2020. Jelikož žalovaní poskytnuté peněžní prostředky nevrátili, uložil jim tuto povinnost soud rozsudkem. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaný smluvní úrok ve výši 22,29 % ročně z částky 147 506 Kč sjednaného úvěru je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. V případě sjednaného poplatku za upomínku a žalobkyní nárokovaných 3 poplatků za odeslání upomínky ve výši 450 Kč (á 150 Kč) a v případě sjednaného žalobkyní nárokovaného poplatku – nákladů na oznámení o splatnosti