19 C 358/2021-99 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 242 514,25 Kč s příslušenstvím, s tím, že žalobkyně se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o hotovostním úvěru [anonymizováno], na jejímž základě žalobkyně dne 29. 3. 2017 žalovanému poskytla částku 242 514,25 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: - zákonného úroku z prodlení z částky 242 514,25 Kč, - smluvního úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 242 514,25 Kč, - kapitalizovaného úroku ve výši 94 413,38 Kč, - kapitalizovaného úroku ve výši 8 345,96 Kč. Žalovaný dne 5. 11. 2020 podal proti platebnímu rozkazu odpor, přičemž současně uvedl, že fakticky smlouvu uzavřel jeho syn, který zneužil jeho osobních dokladů. Dále uvádí, že podpisy na dokumentech předkládané žalobkyní nejsou jeho. Taktéž soudu doručil doznání syna, který o předmětný úvěr zažádal a čerpal jej. Totéž žalovaný uváděl ve svých stanoviscích ze dne 2. 12. 2021 a ze dne 22. 12. 2021. Ve vyjádřením ze dne 19. 11. 2021 žalobkyně uvedla, že dne 29. 3. 2017 uzavřela s žalovaným prostřednictvím elektronického bankovnictví smlouvu o úvěru. Žalovaný podal žádost o poskytnutí hotovostního úvěru elektronickým formulářem a zároveň tím žalovaný získal přístupová jména a hesla, ke kterým měl přístup pouze žalovaný. K odsouhlasení uvedené žádosti bylo třeba zadat autorizační kód, který žadatel obdržel prostřednictvím SMS zprávy, a to na telefonní číslo, které si každý žadatel zvolí sám ve svém profilu internetového bankovnictví. Žalobkyně dále uvedla, že doznání syna žalovaného není rozhodné, a to z toho důvodu, že smluvní vztah vznikl výhradně mezi žalobkyní a žalovaným. Ve vyjádření ze dne 14. 12. 2021 žalobkyně uvedla možné způsoby uzavírání smluv o běžném účtu mKonto, kde byl taktéž uveden způsob uzavírání smluv přes internetové bankovnictví a to s odkazem Podmínek Uzavírání smlouvy mezi mBank a klientem. Žalobce uvedl, že přijal autorizační platbu ve výši 1 Kč dne 21. 3. 2017, na jejímž základě založil žalovanému účet s přístupem přes internetové bankovnictví. Žádost o předmětný úvěr byla podepsána v internetovém bankovnictví SMS autorizačním kódem dne 29. 3. 2017 SMS kód nahrazuje podpis žadatele. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. <b>Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:</b> Smlouva o vedení běžného účtu mKonto [anonymizováno] byla uzavřena na základě žádosti o zřízení takového účtu ze strany žalovaného. Na základě této smlouvy bylo žalovanému rovněž zřízeno internetové bankovnictví s jedinečnými identifikačními přístupovými kódy, na základě jichž se může do internetové banky přihlásit a dále z internetové banky autorizovat uzavírání případných smluv. Tyto přístupové kódy byl žalovaný povinen chránit a neposkytovat dalším osobám, nese odpovědnost za následky takového jednání žalovaný. Uzavření této smlouvy bylo autorizováno platbou 1 Kč dne 21. 3. 2017 (viz transakční historie účtu č. [bankovní účet]). Žalobkyně s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřela Smlouvu o hotovostním úvěru [anonymizováno], na jejímž základě žalobkyně dne 29. 3. 2017 žalovanému poskytla částku 242 514,25 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 21. 2. 2018 nevrátil. Dopisem naposledy ze dne 19. 2. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 242 514,25 Kč a dále: - smluvního úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 242 514,25 Kč, čerpané jistiny dluhu, od 29. 3. 2017 do 21. 2. 2018, kapitalizovaného ve výši 8 345,96 Kč - smluvního úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 242 514,25 Kč, čerpané jistiny dluhu, od 22. 2. 2018 do 4. 2. 2020, kapitalizovaného ve výši 46 899,60 Kč, - smluvního úroku ve výši 9,9 % ročně z částky 242 514,25 Kč, čerpané jistiny dluhu, od 5. 2. 2020 do zaplacení. Žalobce v žalobě požadoval kapitalizovaný úrok ve výši 94 413,38 Kč se sazbou 19,9 % ročně z částky 242 514,25 Kč za období od 22. 2. 2018 do 4. 2. 2020. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena Smlouva o hotovostním úvěru GNN021066654, ze které plyne dle bodu 5.1, že úroková sazba činí 9,9 % p.a., nikoli 19,9 % p.a. Z tohoto důvodu soud žalobu co do částky 47 373,33 Kč, představující kapitalizovaný úrok ve výši 10 % ročně z částky 242 514,25 Kč od 22. 2. 2018 do 4. 2. 2020, zamítl, s tím, že současně soud předpokládá, že se jednalo o administrativní pochybení, neboť v jiných dvou časových období byl žalobkyní nárokován úrok ve výši 9,9 % ročně. Ve výroku II. byla taktéž zamítnuta částka 140,45 Kč, kdy soud po přepočítání došel k závěru, že se jednalo o početní chybu žalobkyně, kdy žalobkyně podle výpočtu soudu nesprávně vypočetla kapitalizovanou částku úroku za období od 22. 2. 2018 do 4. 2. 2020 ve výši 19,9 % ročně z částky 242 514,25 Kč, čerpané jistiny dluhu, kapitalizovaného dle žaloby v částce 94 413,38 Kč. K námitce žalovaného soud konstatuje, že v rámci zahájeného řízení není povolán posuzovat trestněprávní následky jednání syna žalovaného, který dle vyjádření žalovaného měl být tím, kdo smlouvu o hotovostním úvěru [anonymizováno] fakticky uzavřel. S tímto soud odkazuje žalovaného na orgány činné v trestním řízení. Soudu nebylo prokázáno, že byl zneužit přístup žalovaného do jeho internetového bankovnictví, resp. že by smlouva o hotovostním úvěru byla uzavřena jinou osobou. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyně a žalovaným (žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 242 514,25 Kč, který měl vrátit do 21. 2. 2018. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředk