19 C 418/2022-28 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 13 988,55 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu dluhu na smluvní pokutě. O právním titulu, a to jak nároku z úvěrové smlouvy i ze sjednané smluvní pokuty za předešlé období, již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovanou uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla částku 60 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila. O dluhu na předmětném úvěru, a to včetně sjednané smluvní pokuty bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 15. 10. 2018 č. j. 10 C 61/2018-39, který ve výroku I. mimo jiné přiznal i předmětnou smluvní pokutu za předcházející období. Předmětný rozsudek ve výroku I. nabyl právní moci dne 27. 11. 2018. Tento rozsudek byl napaden odvoláním do výroku II., co do zamítnutého smluvního úroku. K odvolání byl předmětný výrok rozsudku potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2019 č. j. 25 Co 356/2018-62, který nabyl právní moci dne 8. 4. 2019. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. O dluhu na předmětném úvěru, a to včetně sjednané smluvní pokuty bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 15. 10. 2018 č. j. 10 C 61/2018-39, který ve výroku I. mimo jiné přiznal i předmětnou smluvní pokutu za předcházející období. Předmětný rozsudek ve výroku I. nabyl právní moci dne 27. 11. 2018. Tento rozsudek byl napaden odvoláním do výroku II., co do zamítnutého smluvního úroku. K odvolání byl předmětný výrok rozsudku potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 2. 2019 č. j. 25 Co 356/2018-62, který nabyl právní moci dne 8. 4. 2019. Soud je vázán výrokem - závěrem rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 15. 10. 2018 č. j. 10 C 61/2018-39, tj. že smluvní pokuta je sjednána řádně a není v rozporu s dobrými mravy. Soud si je vědom, že Krajský soud v Plzni v odůvodnění konstatoval neplatnost sjednané úvěrové smlouvy, v důsledku čehož je neplatná i sjednaná smluvní pokuty, nicméně krajský soud k odvolání neposuzoval platnost sjednané smluvní pokuty. Ve vztahu k předmětnému nároku, tj. smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z dlužné částky 69 834 Kč za období od 24. 7. 2018 do 14. 3. 2022 v kapitalizované výši 13 988,55 Kč, je soud vázán závěrem výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Rokycanech Smluvní pokuta tedy byla sjednána řádně. V tomto řízení nárokuje žalobkyně smluvní pokutu za období po vydání předmětného rozsudku, je tedy nepochybné, že o předmětném nároku za toto období nebylo dosud rozhodnuto. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyně a žalovanou (žalobkyně coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Platností uzavřené smlouvy o úvěru dle výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Rokycanech je soud vázán. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005, v němž soud dovodil, že smluvní pokuta ve výši 1 % denně je nepřiměřená, naopak smluvní pokuta 0,5 % denně je přiměřená). Závěru o platnosti sjednané smluvní pokuty dle výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Rokycanech je soud vázán. Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků, výši sankční povinnosti a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená a tudíž souladně sjednána se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy, a proto žalobě v této části vyhověl. Dále žalobkyně požaduje po žalované placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 452 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 988,55 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč