19 C 65/2022-32 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 321 613,03 Kč s příslušenstvím, s tím, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla částku 386 575 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: - smluvního úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 321 005,03 Kč - zákonného úroku z prodlení z částky 321 005,03 Kč - poplatků v neuhrazené výši 608 Kč. Žalovaný proti žalobě namítal výši dlužné částky, kdy následně po předložení položkového přehledu dluhu od žalobkyně tuto námitku vzal zpět a akceptoval výši dluhu. V této souvislosti soud připomíná, že po celou dobu trvání úvěru měsíčně přirůstá sjednaný smluvní úrok a současně po celou dobu prodlení přirůstá zákonný úrok z prodlení, kdy každý z těchto úroků za dobu po kterou je žalobkyně kapitalizovala značně převyšuje sto tisíc, a žalobkyně každý z těchto úroků nárokuje pouze co do dlužné části převyšující sedmnáct tisíc. Ve svých podáních dále žalovaný argumentoval pouze co do nemožnosti úhrady dluhu najednou a hned. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovaným uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně dne žalovanému poskytla částku 386 575 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 22. 4. 2021 nevrátil. Dopisem naposledy ze dne 15. 12. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 386 575 Kč a dále: - smluvního úroku ve výši 14,9 % ročně, kdy žalobkyně nárokuje žalobou snížený úrok ve výši 8,25 % ročně z dlužné částky, dle evidence žalobkyně z částky 321 005,03 Kč - sjednaných poplatků, dle evidence žalobkyně v dlužné výši 608 Kč - zákonného úroku z prodlení z dlužné částky, dle evidence žalobkyně z částky 321 005,03 Kč. Žalobkyně ve svém podání ze dne 5. 4. 2022 předložila soudu podrobný položkový přehled předpisů a plateb za období od 1. 9. 2017 do 15. 3. 2021, ze kterého jsou patrné dílčí předpisy plateb s jejich určením na jistinu dluhu – splátku, sjednané poplatky a úroky a taktéž dílčí úhrady dluhu žalovaným s uvedením na jakou část dluhu byla žalobkyní úhrada započtena. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyně a žalovaným (žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 386 575 Kč, který měl vrátit do 22. 4. 2021. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaný smluvní úrok ve výši 14,9 % ročně, tím spíše i žalobkyní nárokovaný snížený úrok 8,25 % ročně z částky 321 005,03 Kč (původní jistiny 386 575 Kč) je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. V případě sjednaných poplatků, které žalobkyně nárokuje v dlužné výši 608 Kč, soud akcentoval jejich sjednanou výši (dle výpisu je patrný jejich předpis, jejich dílčí výše i jejich dílčí úhrady), ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který mají plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobkyně vzniklé s vedením úvěrového účtu, s upomínáním žalovaného a fakticky působit do značné míry i jako smluvní pokuta. V tomto směru soud nepokládá ujednání za nepřiměřené a žalobě v této části vyhověl. Konečně žalobkyně požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 48 874,60 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 12 865 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 321 613,03 Kč sestávající z částky 9 620 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 29 760 Kč ve výši 6 249,60 Kč. K předmětu žaloby stanovil soud žalovanému možnost úhrady dluhu ve splátkách tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, s tím, že nebude-li žalovaný hradit stanovené splátky soudem řádně a včas, stává se splatným celý dluh a žalobce je oprávněn jej vymáhat výkonem rozhodnutí či exekucí. Počátek úhrady splátek byl stanoven na měsíc následující po měsíci, ve kterém nabude rozsudek právní moci. Žalovaný je současně povinen ve stanovených splátkách uhradit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce. Při posuzování možnosti a výše splátek soud zohlednil informace poskytnuté žalovaným k důvodu i výši splátek, zejména pak skutečnost, že žalovaný hradí zvýšené náklady na