19 C 190/2023-49 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 152 004 Kč s příslušenstvím, s tím, že žalobkyně se žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně dne 16. 11. 2020 žalované poskytla částku 150 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení: - zákonného úroku z prodlení z částky 140 941 Kč - smluvního úroku ve výši 13,9 % ročně z dlužné částky ke dni odstoupení od smlouvy - nákladů upomínání ve výši 1 100 Kč - poplatku na náklady za ukončení smlouvy ze strany věřitele ve výši 1 500 Kč. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřela Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně dne 16. 11. 2020 žalované poskytla částku 150 000 Kč, kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 18. 3. 2022 nevrátila. Dopisem ze dne 1. 6. 2022 byla žalovaná naposledy vyzvána k úhradě dluhu. Žalovaná se citovanou smlouvou zavázala k vrácení částky 150 000 Kč a dále: - smluvního úroku ve výši 13,9 % ročně z dlužné částky, dle evidence žalobkyně činí dlužné úroky ke dni odstoupení od smlouvy částku 7 553 Kč - poplatků za upomínky ve výši dle sazebníku, kdy tyto žalobkyně eviduje ve výši 1 100 Kč - nákladů v případě ukončení smlouvy o úvěru ze strany věřitele, dle evidence žalobkyně ve výši 1 500 Kč, a to v souladu se sazebníkem - zákonného úroku z prodlení z částky 140 941 Kč dle evidence žalobkyně. Dlužná částka dále představuje dle evidence žalobkyně dlužné pojistné ve výši 910 Kč. Dle smlouvy o úvěru se žalovaná zavázala při řádném a včasném hrazení splátek k úhradě celkové částky 249 326 Kč. Žalovaná na splátkách uhradila celkem 27 790 Kč. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyně a žalovanou (žalobkyně coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 150 000 Kč, který měla vrátit do 18. 3. 2022. Jelikož žalovaná poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, uložil jí tuto povinnost soud rozsudkem. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaný smluvní úrok ve výši 13,9 % ročně z částky 150 000 Kč původní jistiny dluhu je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl. Mezi ujednání týkající se placení odškodného spotřebitelem, který neplní svůj závazek, se řadí smluvní úrok z prodlení, jednorázová smluvní pokuta, smluvní pokuta vyjádřená v závislosti na délce porušování závazku a rovněž poplatky za upomínku. V případě sjednaných poplatků za upomínky ve výši 150 Kč, 300 Kč, 400 Kč, 500 Kč a 600 Kč, kdy tyto žalobkyně nárokuje ve výši 1 100 Kč a současně v případě sjednaného poplatku za ukončení smlouvy o úvěru ze strany věřitele ve výši 1 500 Kč, soud akcentoval jejich sjednanou výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který mají plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobkyně vzniklé s upomínáním žalované a náklady související s administrací dlužných splátek, odstoupení od smlouvy o úvěru a v souvislosti s administrací evidovaného zesplatněného dluhu. V tomto směru soud nepokládá ujednání za nepřiměřené a žalobě v této části vyhověl. Dále žalobkyně požaduje po žalované placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 34 898,60 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 7 601 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 152 004 Kč sestávající z částky 7 220 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 22 560 Kč ve výši 4 737,60 Kč.