3 C 426/2022-60 — Okresní soud v Tachově

Žalobce se v předmětném řízení domáhal po žalovaném o zaplacení dlužné částky s příslušenstvím, uvedených v záhlaví tohoto rozhodnutí. K dané věci sdělil, že původní věřitel společnost [právnická osoba] [IČO] uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě dané smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč za poplatek v částce 32 830 Kč, to vše splatné po týdenních splátkách 806 Kč. Žalovaný na závazek ze smlouvy uhradil částku 4 000 Kč. Zůstatek zůstal neuhrazen. Následně na základě smlouvy ze dne [datum] s účinností k témuž dni byla pohledávka původního věřitele postoupena žalobci. Daná skutečnost byla žalovanému oznámena písemně. Po postoupení pohledávky nebylo žalovaným na úhradu dlužné částky zaplaceno již ničeho. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státní příslušník Rumunska, jedná se o věc s cizím prvkem. Soud proto v souvislosti s příslušností postupoval dle nařízení Evropského parlamentu a rady EU č. 1215/2012 ze dne [datum], kapitoly II, oddílu 4 čl. 17 bodu 1 písm. c). Rozhodným právem je dle nařízení Evropského parlamentu a rady ([příjmení] [číslo]) o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy / Řím I / právní řád České republiky. Žalovanému byla zaslána na adresu, uvedenou v záhlaví tohoto rozhodnutí, výzva ve smyslu ustanovení § 114a o. s. ř., ke které se nevyjádřil. Dále byla žalovanému zaslána výzva ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. s žádostí, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání a zda se vzdává práva na projednání věci před soudem. Na tuto výzvu žalovaný taktéž nereagoval. Žalobce se ohledně výzvy ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. vyjádřil kladně již v návrhu na zahájení řízení. Proto soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání a bez přítomnosti účastníků. Dle ustanovení § 1879 o. z. – věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvu jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle ustanovení § 1882 odst. 1 shora citovaného zákona – dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná. V daném případě po provedeném důkazním řízení soud zjistil, že původní věřitel [právnická osoba] [IČO] uzavřel s žalovaným pod neúplným označením Alin [celé jméno žalovaného] s [rodné číslo] dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě níž poskytla daná společnost žalovanému finanční prostředky ve výši 30 000 Kč za poplatek v částce 30 490 Kč s tím, že uvedené částky byly splatné po splátkách 806 Kč týdně. Celková dlužná částka vymezená ve smlouvě, kterou měl žalovaný uhradit, činila 62 830 Kč včetně pojistného. Pojistné vymezené ve smlouvě činilo částku 2 340 Kč. Dle vyjádření žalobce žalovaný na závazek ze smlouvy uhradil částku 4 000 Kč, zůstatek zůstal neuhrazen. Následně na základě smlouvy ze dne [datum], jejíž součástí je i seznam postupovaných pohledávek byla pohledávka pod číslem smlouvy [číslo] postoupena žalobci. O tomto byl žalovaný uvědoměn oznámením původního věřitele ze dne [datum]. Žalovaný byl vyzýván právním zástupcem žalobce dne [datum] o úhradu celkové dlužné částky ve výši 66 889,48 Kč nejpozději do [datum], avšak bezvýsledně. Po zhodnocení shora uvedených skutečností s přihlédnutím k obsahu provedeného dokazování a k citovaným ustanovením výše uvedeného právního předpisu dospěl soud k závěru, že návrhu žalobce lze vyhovět pouze zčásti a to tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku. Pouze do částky 26 000 Kč byla pohledávka původního věřitele platně smluvně za žalovaným postoupena žalobci. Proto soud uložil žalovanému uhradit dlužnou částku, uvedenou ve výroku I tohoto rozsudku. S ohledem na prodlení s úhradou této částky dále soud uložil žalovanému zaplatit také příslušenství pohledávky ve formě úroku z prodlení v zákonné výši dle § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb., kdy výši reposazby stanovuje [ulice] národní banka. Co do zbytku a to tak, jak je uvedeno ve výroku II tohoto rozsudku, byl návrh žalobce jako nedůvodný zamítnut. Zde soud poukazuje na znění smlouvy o úvěru a to ujednání o poplatku za poskytnutí finančních prostředků ve výši jistiny, když toto ustanovení je v rozporu s dobrými mravy dle § 1 odst. 2 o. z. s tím, že daná smlouva je z uvedeného důvodu ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o. z. zcela neplatná. Proto původnímu věřiteli příslušelo pouze bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z., uvedené ve výroku I tohoto rozsudku, následně postoupené žalobci. O nákladech řízení soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy účastníci a to každý z nich byli ve věci úspěšní pouze zčásti. Splatnost dlužné částky s příslušenstvím, uvedených ve výroku I tohoto rozsudku, byla žalovanému vymezena ve lhůtě, která je v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř..