19 C 300/2023-27 — Okresní soud v Tachově

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 32 637 Kč s příslušenstvím, s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne 27. 1. 2020 žalovanému poskytl částku 30 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. 12. 2022 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení neuhrazené části sjednaných poplatků, úroku za dobu po řádné splatnosti úvěru a zákonného úroku z prodlení. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 35 959,82 Kč s příslušenstvím, s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným uzavřeli Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne 31. 5. 2020 žalovanému poskytl částku 20 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. 12. 2022 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení neuhrazené části sjednaných poplatků, úroku za dobu po řádné splatnosti úvěru a zákonného úroku z prodlení. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státní občan Slovenské republiky, jedná se o věc s mezinárodním prvkem. Příslušnost českého soudu je založena článkem 17 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Rozhodným právem je dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), právní řád České republiky Smlouva uzavřená mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech ze dne 29. 10. 1992 ([číslo] Sb.) tuto otázku neřeší. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne 27. 1. 2020 žalovanému poskytl částku 30 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 26. 4. 2021 nevrátil. Dopisem naposledy ze dne 1. 6. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 30 000 Kč a dále: - souhrnného poplatku ve výši 27 919 Kč sestávajícího z úroku 24,57 % ročně kapitalizovaného za dobu řádné splatnosti úvěru částkou 11 834 Kč a částky za zpracování úvěru a další péči o zákazníka ve výši 16 085 Kč, kdy souhrnný poplatek včetně jeho dílčích částí byl v předmětné smlouvě sjednán zjevně a srozumitelně, současně byla uvedena i celková částka k úhradě 57 919 Kč, s ohledem na splatnost celého dluhu žalobkyně nárokuje úhradu: - neuhrazené části jistiny ve výši 19 535,19 Kč dle evidence žalobkyně - neuhrazené části sjednaného souhrnného poplatku ve výši 13 101,81 Kč - úroku ve výši 24,57 % ročně z dlužné jistiny za dobu od splatnosti úvěru - zákonného úroku z prodlení z částky 19 535,19 Kč, dle evidence žalobkyně. Žalovaný uhradil na předmětný závazek pouze 25 282 Kč. Dále právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel Smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) dne 31. 5. 2020 žalovanému poskytl částku 20 000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 28. 2. 2022 nevrátil. Dopisem naposledy ze dne 1. 6. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Žalovaný se citovanou smlouvou zavázal k vrácení částky 20 000 Kč a dále: - souhrnného poplatku ve výši 24 946 Kč sestávajícího z úroku 20,82 % ročně kapitalizovaného za dobu řádné splatnosti úvěru částkou 19 282 Kč, částky za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 164 Kč, kdy souhrnný poplatek včetně jeho dílčích částí byl v předmětné smlouvě sjednán zjevně a srozumitelně, současně byla uvedena i celková částka k úhradě 44 946 Kč, s ohledem na splatnost celého dluhu žalobkyně nárokuje úhradu: - neuhrazené části jistiny ve výši 17 319,54 Kč dle evidence žalobkyně - neuhrazené části sjednaného souhrnného poplatku ve výši 18 640,28 Kč - úroku ve výši 20,82 % ročně z dlužné jistiny za dobu od splatnosti úvěru - zákonného úroku z prodlení z částky 17 319,54 Kč, dle evidence žalobkyně. Žalovaný uhradil na předmětný závazek pouze 9 718 Kč. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč, který měl vrátit do 26. 4. 2021 a úvěr ve výši 20 000 Kč, který měl vrátit do 28. 2. 2022. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 o. z. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 o. z. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Pokud