12 C 72/2020-51 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu 27. 8. 2020 se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 2 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně, zahraniční společnost [právnická osoba], [anonymizováno 6 slov] [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [číslo], [země] (dále jen„ [právnická osoba]“), uzavřela s žalovanou dne 17. 6. 2015 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě téhož dne poskytla žalované zápůjčku ve výši 2 000 Kč, a to převodem peněžních prostředků na bankovní účet označený žalovanou. Žalovaná se ve smlouvě zavázala tuto částku (zápůjčku) [právnická osoba] vrátit spolu s poplatkem za zpracování a poskytnutí zápůjčky nejpozději dne 19. 7. 2015, což však (ani zčásti) neučinila, ačkoliv k tomu byla [právnická osoba] opakovaně vyzvána. Pohledávku z předmětné smlouvy nabyla žalobkyně od [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 21. 12. 2017, což bylo žalované oznámeno. Žalobkyně vůči žalované uplatnila jen jistinu zápůjčky se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 20. 7. 2015 do zaplacení, nikoliv sjednaný poplatek. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ačkoliv ji k tomu soud vyzval. 3. Soud účastnice vyzval k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalobkyně s takovým postupem výslovně souhlasila již v žalobě. Žalovaná se v určené lhůtě nevyjádřila, proto soud předpokládal, že s tím i ona souhlasí /srov. § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) /. Podle § 115a o. s. ř. soud k projednání věci samé nenařídil jednání. 4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a závěru o skutkovém stavu: Dne 17. 6. 2015 poskytla [právnická osoba] žalované peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč, a to bezhotovostní formou převodem na bankovní účet č. [bankovní účet], přičemž tyto prostředky se žalovaná zavázala [právnická osoba] vrátit spolu s poplatkem ve výši 660 Kč nejpozději dne 17. 7. 2015. Žalovaná je však [právnická osoba] ve stanovené lhůtě nevrátila, a to ani částečně. Společnost [anonymizováno] pohledávku za žalovanou z předmětné smlouvy postoupila dne 21. 12. 2017 žalobkyni, o čemž žalovanou písemně informovala dopisem z 19. 1. 2018. Poté – dopisem z 9. 4. 2020 – žalobkyně, již prostřednictvím své zástupkyně, žalovanou vyzvala k úhradě předmětného dluhu vyčísleného ve výši 5 544,33 Kč ve lhůtě 7 dnů od doručení dopisu, s tím, že jinak přistoupí k jeho vymáhání soudní cestou; dopis byl předán k poštovní přepravě dne 27. 4. 2020. 5. Po právní stránce soud poměr mezi [právnická osoba] a žalovanou posoudil jako právní vztah ze smlouvy o zápůjčce uzavřené podle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ“), na jejímž základě [právnická osoba] (zapůjčitel) žalované (vydlužiteli) přenechala zastupitelnou věc (peníze), aby ji užila podle libosti a po čase jí vrátila věc stejného druhu (peněžitou částku ve stejné výši spolu s dohodnutým poplatkem). Jelikož žalovaná tento svůj závazek (právní povinnost) porušila, domáhala se žalobkyně, která předmětnou pohledávku od [právnická osoba] nabyla postoupením podle § 1879 a násl. OZ, důvodně zaplacení dlužné jistiny ve výši 2 000 Kč, včetně úroku z prodlení dle § 1970 OZ a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení, tj. ke dni 18. 7. 2015 (den po marném uplynutí stanovené lhůty k vrácení peněžních prostředků). Protože však žalobkyně požadovala úrok z prodlení až od 20. 7. 2015 (do zaplacení), byl tímto návrhem soud při svém rozhodování vázán (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.). 6. Z výše vyložených důvodů soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč a úrok z prodlení v (zákonné) sazbě 8,05 % ročně z této částky za dobu od 20. 7. 2015 do zaplacení. 7. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal soud ve věci zcela úspěšné žalobkyni proti žalované právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva. Jelikož ke dni 7. 5. 2013 – nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 – byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., soud výši náhrady odměny advokáta určil podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť v současné době neexistuje jiný právní předpis, podle něhož by výše odměny mohla být určena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Celkem soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v částce 1 126 Kč, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, odměny advokáta ve výši 400 Kč, a to celkem za dva úkony právní služby (tj. 1. převzetí a příprava zastoupení a 2. sepis žaloby), při sazbě odměny 200 Kč za jeden úkon právní služby podle ustanovení § 14b odst. 1 bodu 1. advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu celkem ve výši 200 Kč za uvedené dva (účelně provedené) úkony právní služby a dále – jelikož je zástupkyně žalobkyně plátkyní daně z přidané hodnoty – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 126 Kč /dle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., počítáno ze základu 600 Kč 8. Odměnu a náhradu hotových výdajů advokáta soud určil podle § 14b advokátního tarifu, neboť – jak je mu známo z úřední činnosti – se jedná o návrh na zahájení řízení podaný na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech (tzv. formulářová žaloba) a peněžité plnění (tarifní hodnota) nepřevyšuje 50 000 Kč. Ostatně hlavním kritériem pro posouzení, zda je třeba aplikovat § 14b advokátního tarifu, aby bylo učiněno zadost jeho smyslu a účelu, je (má být) potencialita uplatnění nároků, jimiž věřitel disponuje, formulářovou žalobou, nikoliv jeho faktický postup. Soud v daných souvislostech zohlednil rovněž typovou jednoduchost vymáhání v této věci uplatněného nároku. V dané souvislosti je namístě poznamenat, že uplatněný nárok je – např. vedle nároků na dlužné jízdné s přirážkou anebo dlužné pojistné – typickým nárokem, který je namístě uplatnit„ formulářovou“ žalobou, tj. návrhem na zahájení řízení, jenž lze podřadit pod ustanovení § 14b advokátního tarifu. 9. Soud žalobkyni nepřiznal náhradu odměny a výdajů advokáta spojených se sepisem tzv. předžalobní výzvy (tj. výzvy k plnění podle § 142a o. s. ř.), neboť tento její náklad nelze považovat za potřebný k účelnému uplatňování práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je podnikatelkou a do jejího předmětu podnikání (činnosti) patří hromadné nabývání a vymáhání pohledávek vzniklých jiným osobám (včetně vymáhání soudního). Nepochybně proto je (anebo alespoň má být) vybavena (personálně i technicky) k tomu, aby sama, bez pomoci advokáta, učinila zadost požadavku § 142a o. s. ř., tj. aby dlužníka – předtím, než věc předá advokátovi k zahájení soudního řízení – sama vyzvala k plnění a upozornila jej, že v opačném případě dluh uplatní soudně (a bude zastoupena advokátem, což zvýší náklady spojené s vymáháním práva). 10. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně. 11. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.