20 C 180/2021-34 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni shora ve výroku I a II uvedené plnění z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od [datum] do [datum], když žalovaný jako vlastník/provozovatel osobního automobilu s [registrační značka] neuzavřel v rozhodném období (92 dní) pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla ([částka]), a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek ([částka]). 2. Soud ve věci rozhodoval v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, když dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu učiněné dle § 101 odst. 4 o. s. ř. k uvedenému postupu nevyjádřil. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého bydliště se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud v jiném řízení zjistil poslední adresu pro doručování (viz záhlaví), ani zde se však nepodařilo doručit jinak, než náhradním způsobem. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je - při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). 3. Soud posoudil předložené listinné důkazy a tvrzení žalobkyně a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalovaný jako vlastník a provozovatel osobního automobilu s [registrační značka] neuzavřel v tvrzené době (92 dnů) povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla s [VIN kód]. Výzvou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky [částka], představující předmět tohoto řízení (bez úroku z prodlení, s náklady uplatnění). Žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, a proto jej žalobkyně o zaplacení upomínala upomínkou ze dne [datum] a [datum], rovněž doručovaných na platnou adresu trvalého bydliště žalovaného. Dne [datum] zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne na shodnou adresu. Dle veřejně dostupného vyhledávače vozidel dle [příjmení] (č. l. 28) a databáze technických parametrů [webová adresa]) na č. l. 29 se jedná o [příjmení] [jméno], roku výroby 2012 s naftovou motorizací 2.0 [anonymizována čtyři slova] s manuální převodovkou, hmotnost prázdného vozidla 1 457 kg, délku max. 4 844 mm, nejvyšší dosažitelná rychlost 210 km/h, normovaná kombinovaná spotřeba nafty 5,3 litru na 100 km. 4. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce podle ustanovení (zejména § 1 odst. 2, § 4 a § 15) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a vyhlášky č. 205/1999 Sb., a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná, a proto jí v rozsahu násobku 92 dnů při sazbě [částka] za den a paušálních nákladů [částka] vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni plnění dle výroku I shora. Protože je žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má žalobkyně vedle práva na zaplacení pohledávky podle § 1970 občanského zákoníku nárok na zaplacení úroku z prodlení z částky příspěvku a použitá sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 5. Pokud se však týká [částka], příslušné části úroku z prodlení a dále úroku z prodlení z nákladů [částka], soud shledal žalobu z těchto důvodů nedůvodnou a výrokem II ji proto částečně zamítnul. 6. Pokud se týká [částka] coby náhrady za mimosoudní uplatnění práva na zaplacení, jedná se ve smyslu § 513 občanského zákoníku o pouhé příslušenství pohledávky a její úročení úrokem z prodlení tak není přípustné. 7. Pokud se týká [částka] s úrokem z prodlení, soud shledal, že uplatnění sazby [částka] na případ žalovaného (dle § 2 odst. 1 písm. h) vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1999 Sb.) by bylo v rozporu s ústavně garantovaným právem na ochranu majetku. Příslušný podzákonný předpis byl přijat na základě zákonného zmocnění v § 4 odst. 5 zákona č. 168/1999 Sb., který stanoví, že výši denní sazby příspěvku, druhy vozidel pro účely denní sazby příspěvku a výši nákladů [anonymizováno] spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle odstavce 4 stanoví Ministerstvo financí vyhláškou. Soud shledal, že příslušná vyhláška stanovuje jako kritérium pro odlišení různých sazeb u osobních automobilů toliko zdvihový objem motoru, vozidlo žalovaného tak formálně spadá do kategorie písm. h) 1 850 cm3 až 2 500 cm3. Již z výše sazby a porovnání s tržní nabídkou povinného ručení (bez bonusů a malusů nejvýše cca [částka] denně - notorieta) je zřejmé, že výše příspěvku substituuje jednak obvyklé pojistné a jednak v sobě (logicky) zahrnuje i sankční prvek, neboť je nezřídka násobně vyšší. Soud shledal, že aplikace kritéria zdvihového objemu motoru je však nevhodná a z pohledu ústavně garantovaného práva na ochranu majetku žalovaného představuje nepřiměřený a nerozumný zásah moci výkonné. 8. Z odst. 2 tamtéž systematickým a teleologickým výkladem totiž vyplývá, že úmyslem tvůrce předpisu bylo reflektovat spíše výkon vozidla, nežli jednotlivý konstrukční detail spalovacího motoru. Stejně tak mohl tvůrce předpisu arbitrárně zvolit jiný detail (např. počet válců, kompresní poměr, volumetrickou účinnost, točivý moment aj.) a dopustil by se stejného pochybení. Ostatně ani směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009 [číslo] ze dne [datum] takové kritérium členským státům nepředepisuje, stejně tak jej nepředepisuje ani zákon č. 168/1999 Sb., dle jehož § 15 odst. 12 má naopak žalobkyně přístup k mnoha dalším parametrům nepojištěných vozidel, včetně výkonu, hmotnosti vozidla, stáří vozidla apod. Pokud bylo úmyslem tvůrce podzákonného předpisu maximálně zjednodušit sazebník na několik kategorií vozidel a v rámci stejné kategorie uplatnit jen jedno další odlišovací kritérium, soudu se jeví zvolené řešení jako odporující smyslu zákonného zmocnění a v konečném důsledku porušující jiné významné právo žalovaného. Zdvihový objem spalovacího motoru s výkonem zcela zjevně nekoreluje, zejména pokud není nijak odlišen typ motoru podle paliva a způsobu plnění válců. Soud neshledává důvodným, aby byl více sankcionován např. relativně objemný, přesto relativně nízkovýkonný úsporný vznětový turbomotor vozidla žalovaného, než přeplňované nízkoobjemové motorizace do 1,35 litru, resp. 1,85 litru s výkony shodnými či dokonce podstatně vyššími, a to mnohdy užité v rámci výrobcem nabízené palety motorizací ve shodném modelu vozu. 9. Tvůrce předpisu selhal, pokud měl stanovit pomocné kritérium, které by korespondovalo s výší pojistných rizik, která pojišťovny stanovují na základě mnoha dalších kritérií, zejména pak stáří vozidla, hmotnosti vozidla, výkonu vozidla (nemluvě o kritériích, navázaných přímo na osobu pojišťence/provozovatele/řidiče či na oblast provozování či roční nájezd vozidla) apod. Je-li smyslem zákonné úpravy institutu povinného ručení garantovat úhradu škody, vzniklé viníkem dopravní nehody ostatním účastníkům silničního provozu či třetím osobám, pak takové riziko narůstá (na straně viníka) spíše s kritérii, jako je hmotnost či normovaná spotřeba vozidla, nežli jednotlivý konstrukční detail motoru, působící v tomto kontextu smysluplně nanejvýše do masového nástupu přeplňovaných nízkoobjemových motorů, kdy pouhý zdvihový objem motoru přestal s výkonnostní třídou korelovat. Má-li soud posoudit, zda je přijaté opatření rozumným řešením konfliktu mezi právem žalovaného na ochranu majetku a zájmem [obec] kanceláře pojistitelů na dostatečném naplnění [anonymizováno] fondu, dospěl k závěru, že nikoliv. Soud tedy úvahou ve smyslu § 136 o. s.