20 C 246/2022-34 — Okresní soud v Teplicích

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], jízdného 30 Kč a přirážky k jízdnému ve výši 1 500 Kč a úroku z prodlení do zaplacení jak v I. výroku shora, za použití prostředku hromadné přepravy osob žalobkyně žalovaným dne [datum] (linka 6) bez předložení platného dokladu o zaplacení jízdného při přepravní kontrole cestujících. 1. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, o svou aktuální doručovací adresu se nezajímá, soudu se jeho aktuální pobyt vypátrat nepodařilo. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k tomu v tomto řízení nedošlo). Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Zápisem o provedené přepravní kontrole žalobkyně prokázala, že žalovaný, identifikovaný občanským průkazem [číslo] (s výhradou obtížné čitelnosti některých číslic), cestoval prostředkem hromadné přepravy osob (linka 6 v 16:02 hodin, u stanice [příjmení] nádraží) a neprokázal se na výzvu jízdním dokladem. Smluvními přepravními podmínkami žalobkyně prokázala stanovení přirážky k jízdnému ve výši 1 500 Kč, tarifem prokázala výši základního běžného jízdného beze slev ve výši 30 Kč (obojí vzhledem k počtu těchto řízení je pro soud notorieta). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem ze dne [datum], že vypracoval kvalifikovanou předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a tuto zaslal (č. l. 19) do dispoziční sféry žalovaného (na adresu dle hlášenky). 4. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle § 37 odst. 4 až 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, podle § 3, § 7, § 15, § 49 odst. 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, a podle smluvních přepravních podmínek žalobkyně, to vše ve znění účinném v době, kdy žalovaný cestoval městskou hromadnou dopravou, provozovanou žalobkyní. Žalovanému vznikla nástupem do dopravního prostředku žalobkyně povinnost uhradit jízdné a po odhalení revizorem žalobkyně dále povinnost uhradit přirážku k jízdnému. Žalobě proto soud mohl v plném rozsahu vyhovět výrokem I shora a to včetně požadovaného úroku z prodlení, který žalobkyně stanovila co do sazby v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 5. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše částky těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 200 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. 6. O lhůtách k plnění k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť trvá energetická a inflační krize a rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu a proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného přiměřeně navýšil lhůty k plnění, aby měl žalovaný reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce – čistě pro případ, že se soudu podaří pobyt žalovaného vypátrat alespoň dodatečně. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod. 7. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). Pro usnadnění je zde soud přejímá: číslo účtu [bankovní účet], [variabilní symbol]. Dále je již výlučně na žalovaném, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv. Soudní exekutor již po povinném z úřední povinnosti a na náklady povinného pátrat musí.