20 C 249/2021-55 — Okresní soud v Teplicích

1. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 2. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení jistiny [částka] z titulu úvěrové smlouvy ze dne [datum], sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] 3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své pouze evidenční adresy pobytu ohlašovně nenahlásil, nereagoval ani na zaslání emailové zprávy, ani na obeslání na adresu [anonymizována dvě slova] v [obec], kterou v neupřesněné dřívější době uplatnil vůči [stát. instituce] pro účel čerpání [anonymizováno] při [anonymizována dvě slova]. Dále soud zjistil zaměstnavatele žalovaného ([IČO]), do jeho provozu se však doručovat nedaří (např. sp.zn. SPR [číslo] a 20 C 217/2020). 4. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za evidenční adresou, či zda se stane dosažitelný pro úřední korespondenci. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou až nezdravě často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce). 5. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky bylo prokázáno smlouvou č. l. 14, seznamem pohledávek č. l. 19 a 20 (kde jsou uvedeny pohledávky v obdobné výši dvě – [částka] a [částka]) a samostatně oznámením původního věřitele č. l. 21. Soud zjistil, že v řízení zdejšího soudu sp. zn. 10 C 222/2021, uplatněném u zdejšího soudu dne [datum], byla projednána úvěrová smlouva ze dne [datum] a k postoupení této pohledávky došlo analogickým dopisem ze dne [datum] Smlouvou č. l. 26 bylo prokázáno sjednání bezúročného úvěru s jistinou [částka] a splatností 58 dní. Listinou č. l. 29 bylo prokázáno odeslání jistiny [částka] na účet [číslo] [bankovní účet] dne [datum], který jak soud ověřil u [právnická osoba], dle č. l. 45 skutečně patřil žalovanému a tím bylo současně s dostatečnou mírou jistoty prokázáno, že právní jednání konal právě žalovaný, když závazek byl sjednáván prostředky elektronické komunikace na dálku. Z přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu vyplývá, že žalovaný vede (mírně vyjádřeno) ekonomicky lehkovážný život. Předžalobní výzva nebyla prokazována. 6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdkyně spolu platně sjednali spotřebitelský závazek úvěru dle § 2395 a násl. občanského zákoníku, z něhož původní věřitelka plnila, žalovaný nikoliv. S ohledem na bezúročnost soud neshledal důvod považovat ujednání za absolutně neplatné s ohledem na zjevně nedostatečně zkoumanou úvěruschopnost ve smyslu § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. (byť je zřejmé, že poskytnout druhou zápůjčku osobě s toliko evidenční adresou je nezodpovědné). K posouzení úvěruschopnosti soud rovněž neshledal jiných námitek, žalovaný dle přehledu řízení zdejšího soudu v době kontraktace zřejmě inhibitoriu ještě nepodléhal (v současnosti již ano, proto by měl pamatovat, že nabírání dalších finančních závazků může být za určitých okolností považováno za trestnou činnost zejména v podobě podvodů/úvěrových podvodů). Stejně tak soud mohl přiznat i nárok na úrok z prodlení dle § 1970 tamtéž, když počátek prodlení odpovídá splatnosti závazku a sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 7. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela úspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této měl přiznat k tíži žalovaného právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Jelikož však bylo zjištěno, že žalobkyně v rozpětí 14 dnů uplatnila dva analogické nároky samostatnými návrhy, přestože obě pohledávky nabyla shodného dne, soud konstatuje, že soudní poplatek i odměna za úkony právní služby již byly právnímu zástupci žalobkyně přiznány v řízení sp. zn. 10 C 222/2021, a to dokonce v částce vyšší ([částka]), než jakou by přiznal soud v tomto řízení ([částka]). Uplatnění obou pohledávek jediným návrhem by nevedlo k navýšení odměny a dokonce ani soudního poplatku, proto (právní zástupce) žalobkyně nemá nárok na žádnou další částku. Současně soud konstatuje, že jakkoliv jde o jednání mezi právními zástupci poskytovatelů spotřebitelských úvěrů běžné, jde o jednání v rozporu s dobrými mravy i s významem a (předpokládanou) důstojností advokátního stavu, který by si měl i prostřednictvím jednotlivých advokátů svého monopolního postavení na poskytování právních služeb za zákonem garantovanou (mimosmluvní) odměnu vážit podstatně více, a to nejen z hlediska noblesse oblige. 8. O lhůtě k plnění soud u I. výroku rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť není vyloučeno, že se žalovaný k písemnosti tentokráte skutečně dostane, zřejmě je zaměstnán a bude moci zvážit, zda chce další nečinností pohledávku zhruba zdvojnásobit o náklady exekučního řízení, či tentokráte již nikoliv. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného (před následky jeho lehkovážného ekonomického života) přiměřeně navýšil lhůtu k plnění, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod. 9. Údaje ke splnění peněžité pohledávky žalovaný nalezne v již dříve doručovaném žalobním návrhu v sekci F), soud nicméně neručí za jejich případnou změnu v mezidobí a jejich ověření je tak záležitostí mezi účastníky řízení (tj. bez ingerence soudu, pro který řízení končí vydáním rozsudku). 10. I přes relativní procesní úspěch (ohledně absence náhrady nákladů řízení) by si měl žalovaný zavčasu uvědomit, že poskytnutí bezúročné zápůjčky může být (krom možnosti pouhé marketingové strategie) ve skutečnosti promyšleným kalkulem věřitele, jak vytvořit uplatnitelnou pohledávku právě pro případy, kdy jistina není vrácena. I ohledně takto marginálních nákladů řízení lze v případě, že nebudou uhrazeny dobrovolně a včas, na nákladech exekučního vymáhání vytvořit násobně vyšší pohledávku, pokud je věřitel, jeho právní zástupce či soudní exekutor (jakkoliv ekonomicky) propojen, která bude následně vymožena srážkami z příjmu zaměstnaného žalovaného. Žalovaný by tak měl zvážit, zda již nenastal čas začít plnit své finanční závazky a přestat tak poškozovat své vlastní (budoucí) zájmy. Skutečnost, že soud zvýšil šanci žalovaného n