20 C 291/2021-39 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení jízdného [částka], přirážky [částka] k běžnému jízdnému a úroku z prodlení od následujícího dne za použití drážního prostředku hromadné přepravy osob právního předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) žalovanou bez platného dokladu o zaplacení jízdného [datum] (vlak [číslo] mezi stanicemi [obec], hl. n., a [obec], hl. n.). Dále se domáhala zaplacení jízdného [částka], přirážky [částka] k běžnému jízdnému a úroku z prodlení od následujícího dne za použití drážního prostředku hromadné přepravy osob právního předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) žalovanou bez platného dokladu o zaplacení jízdného [datum] (vlak [číslo] mezi stanicemi [obec], [část obce], a [obec], hl. n.). Pohledávka byla původním věřitelem postoupena na [právnická osoba] [anonymizována tři slova], a od této následně na žalobkyni. 2. V souladu s § 157 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) obsahuje tento rozsudek pouze zjednodušené odůvodnění. 3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, na adrese trvalého bydliště je nekontaktní, aktuálnější adresu soud nezjistil, toliko zaměstnavatele ([IČO]). Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Před zmnohonásobením pohledávky o náklady exekučního řízení tak může soud žalovanou„ zachránit“ jedině, pokud uspěje s doručením i na jinou adresu, než na jakou je povinen doručovat (trvalé bydliště). 4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Oznámením o závadách a potvrzením o nedodržení přepravních podmínek ze dne [datum] (č. l. 20) žalobkyně prokázala, že žalovaná cestovala vlakem [číslo] původního právního předchůdce žalobkyně bez platného dokladu o zaplacení jízdného a identita žalované byla zjištěna dokladem ([číslo] – s výhradou správnosti některých číslic z důvodu nečitelnosti). Doklad sice (zřejmě – je krajně nečitelný) uvádí stanice [obec], hl. n., [obec], hl. n., vzdálenost 255 km a 2. třídu, níže ke však ručně přeškrtnutá pasáž s druhou přirážkou k jízdnému. Zde soud konstatuje, že jízdné [částka] na této trase je nápadně vysoké. Soud z veřejně dostupné služby IDOS zjistil, že na této trase lze (za současných cen) cestovat za [částka], [částka] či [částka]. Pokud však soud zadal interval [obec], hl. n. - [obec], hl. n., dospěl ke zjištění cen [částka] a [částka]. Oproti tomu na trase [obec], [část obce], a [obec], hl. n., jízdné, zjištěné soudem stejným způsobem, částce [částka] v řádu korun odpovídá. Soud proto dovodil, že stanovené jízdné je zjevně nadhodnocené (soudu není známo, zda jde o chybný výpočet pro jinou trasu či zda jde o kombinaci různých příplatků, o kterých však žalobní návrh ničeho neuvádí) a odpovídá tak spíše běžnému jízdnému na trase [obec], hl. n. - [obec], hl. n., kterou žalovaná skutečně toho dne odcestovala. Soud proto dospěl k závěru, že při vystavení prvního dokladu byla cena stanovena s ohledem na tvrzení žalované, že cestuje do [obec], nikoliv jen do [obec]. Oznámením o závadách a potvrzením o nedodržení přepravních podmínek ze dne [datum] (č. l. 21) totiž žalobkyně dále prokázala, že žalovaná cestovala vlakem původního právního předchůdce [číslo] žalobkyně bez platného dokladu o zaplacení jízdného a identita žalované byla zjištěna dokladem ([číslo] – s výhradou správnosti některých číslic z důvodu nečitelnosti). Cena jízdného na dokladu činí [částka]. Výše přirážek k jízdnému ([částka]) vyplynula z příslušného tarifu [anonymizována dvě slova], platného v době uskutečnění jízdy (notorieta z dalších řízení shodné žalobkyně). Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (č. l. 14) a navazující smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] (č. l. 17) a přílohou se seznamy postoupených pohledávek (č. l. 19) žalobkyně prokázala, že předmětná pohledávka byla postoupena společností [právnická osoba], na [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a následně na žalobkyni. Právní zástupkyně žalobkyně prokázala dopisem č. l. 22 a 23, že žalované zaslala kvalifikované výzvy k plnění před podáním žaloby ve smyslu § 142a o. s. ř. 5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil podle § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle § 37 odst. 4 až 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, podle § 3, § 7, § 15, § 49 odst. 3 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, a podle smluvních přepravních podmínek žalobkyně, to vše ve znění účinném v době, kdy žalovaná cestovala prostředkem hromadné dopravy osob, provozovaným původním právním předchůdcem žalobkyně. Žalované vznikla nástupem do dopravního prostředku povinnost uhradit jízdné a po odhalení vlakvedoucím právního předchůdce žalobkyně dále povinnost uhradit přirážku k jízdnému, která je stanovena v souladu vyhláškou č. 175/2000 Sb. příslušným tarifem. Žalobě proto mohl soud v rozsahu [částka] vyhovět, a to včetně požadovaného úroku z prodlení, který žalobkyně stanovila korektně, v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., od následujícího dne po splatnosti. Druhý nárok však soud shledal nedůvodným, neboť jej má za vyčerpaný prvním nárokem, který výší jízdného spíše odpovídá celé trase, kterou žalovaná tentýž den podstoupila. Soud tak má za to, že pokud bylo žalované vydáno potvrzení o nedodržení smluvních přepravních podmínek, mělo představovat náhradní jízdní doklad pro celou trasu do [obec]. Ostatně doklad je v označení trasy natolik nečitelný, že takový předpoklad nemůže sám o sobě vyloučit. Nárok na navazující jízdné a opětovnou přirážku k jízdnému tak soud shledal nedůvodnou a v rozsahu [částka] s příslušnou částí úroku z prodlení proto žalobu II. výrokem shora zamítnul. 6. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení jen částečně úspěšná a rozdíl úspěchu a neúspěchu nedosahoval ani 10 %, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. 7. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť teprve nedávno skončil dlouhodobý nouzový stav a žalovaná pracuje v dělnické profesi Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného (před následky jejího vlastního jednání, resp. pasivity) a přiměřeně navýšil lhůty k plnění, aby měla reálnou šanci případně pohledávku uhradit před podáním (dalšího) důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, čímž by i tuto pohledávku významně znásobila. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný zvláštní důvod. Pokud se pobyt žalované nepodaří vypátrat (a tam doručit) soudu, učiní tak na náklady žalované (zřejmě) soudní exekutor. Dále je již výlučně na žalované, zda doručení tohoto rozsudku a z jeho strany nezasloužené navýšení zákonné třídenní lhůty k plnění pochopí jako příležitost uhradit pohledávku a předejít vzniku dalších nákladů (zejm. náhrada zastupování v exekučním řízení, odměna a náklady soudního exekutora), či nikoliv. Dle přehledu jejích řízení u zdejšího soudu to však není příliš pravděpodobné a