20 C 27/2023-131 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum], sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinou 259 000 Kč k částečné konsolidaci předchozích závazků. Úvěr byl věřitelem předčasně zesplatněn dnem [datum]. Domáhala se 98 299,42 Kč na jistině, 3 936 Kč na poplatcích, 15 681,48 Kč na kapitalizovaném úroku a dále v sazbě 13,70 % ročně z jistiny od [datum] do zaplacení (tedy v rozporu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.) a na kapitalizovaném úroku z prodlení 3 886,54 Kč a dále z částky 102 235,42 Kč od [datum] do zaplacení. K doplnění tvrzení k povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka před poskytnutím úvěru musel soud žalobkyni vyzývat dodatečně (č. l. 63), což je u této žalobkyně pravidlem. Podáním ze dne [datum] doplnila, že právní předchůdce prověřil bonitu žalované tak, že zkontroloval externí i interní databáze, současně od ní získal údaje o osobních a majetkových poměrech, a vycházeje ze zákonné i smluvní povinnosti žalované uvádět pravdivé skutečnosti, úvěr poskytla. K tomu předložila žádost o úvěr (č. l. 82). Soud nicméně žalobkyni vyzval (č. l. 107 p. v.), aby pro úplnost posouzení předložila i výpis z běžného účtu žalované, který věřitelka žalované rovněž vedla, což bylo splněno podáním ze dne [datum] (č. l. 109). 2. K projednání věci soud nařídil jednání, žalobkyně s jiným postupem již předem nesouhlasila. Žalované se podařilo doručit toliko fikcí, ačkoliv po ní soud aktivně pátral (č. l. 61, 65, [číslo], 107), k jednání se bez omluvy nedostavila. Soud jednal v nepřítomnosti žalované. 3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žádostí o úvěr č. l. 82 a zprávou č. l. 101 bylo prokázáno, že žalovaná deklarovala příjem ze zaměstnání uklízečky v SRN ve výši 21,5 tis. Kč měsíčně, příjem celé domácnosti pak dvojnásobný, měla stávající úvěr u shodné věřitelky ve výši 53 546 Kč s měsíční splátkou 1 260 Kč. Příjem je doložen potvrzením od zaměstnavatele č. l. 105. Z účtu č. [bankovní účet] za období od října 2019 do ledna 2020 (č. l. 111 až 125) nebyly ohledně hospodaření žalované zjištěny žádné znepokojivé skutečnosti, které by věřitelka musela zohlednit. Soud si vyžádal výpisy z databází NRKI a BRKI, které žalobkyně nepředložila. Z databáze NRKI (CNCB) na č. l. 67 nevyplynul žádný předchozí úvěr. Z databáze BRKI vyplynulo, že žalovaná sjednala dne [datum] revolvingový úvěr s rámcem 10 000 Kč, který byl v lednu 2020 nečerpaný, v únoru 2020 byl zřejmě navýšen na limit 30 000 Kč, čerpán a pro neplacení zesplatněn a pravomocně projednán (pravděpodobně) ve sp. zn. 19 C 26/2022 zdejšího soudu. Současně dne [datum] sjednala revolvingový úvěr s jistinou 60 000 Kč, který byl konsolidován právě předmětným úvěrem. Důvod, proč měly být shodného dne sjednány dva různé revolvingové úvěry a proč byl konsolidován pouze jeden z nich, soudu objasněn nebyl, v době sjednání předmětného úvěru však prvně uváděný nebyl čerpán a nemohl tak ovlivnit posouzení úvěruschopnosti více, než skutečností, že žalovaná měla k dispozici i další úvěr s jistinou 10 000 Kč a s jeho čerpáním (a navýšením?) započala až okolo února 2020. 4. Smlouvou č. l. 15, informačním letákem č. l. 103 a všeobecnými obchodními podmínkami č. l. 18 bylo prokázáno, že žalovaná se po načerpání 100 000 Kč, přičemž 53 546,01 Kč bylo určeno na splacení předchozího úvěru č. [bankovní účet], měla hradit při úročení 13,70 % ročně anuitní splátky po 2 247,54 Kč (včetně pojištění 203 Kč) vždy do 25. dne měsíce. Přímo ve smlouvě jsou ujednány i jednotlivé účtované poplatky. Byl předložen výpis úvěrového účtu č. l. 23 až 39, z něj vyplývá, že žalovaná uhradila pouze první dvě splátky, splátku splatnou dne [datum] již neuhradila. Dopisem ze dne [datum] (č. l. 50) bylo prokázáno, že původní věřitelka úvěr učinila splatným až [datum]. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 51 ze dne [datum]. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 53) vypracování i zaslání (č. l. 55) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (již na stávající adresu trvalého pobytu). 5. K poměrům žalované bylo zjištěno, že má nezletilou dceru, narozenou v roce 2013, která je však dle protokolu č. l. 77 ve výlučné péči otce. Dle přehledu řízení u zdejšího soudu čelí již nejméně čtyřem exekucím a dalším probíhajícím nalézacím řízení pro peněžité pohledávky aktuálně od [obec] kanceláře pojistitelů (sp. zn. 18 C 177/2023), v roce 2022 byla příjemcem příspěvku v nezaměstnanosti a v roce 2023 byla příjemcem příspěvku na bydlení. 6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Žalovaná a původní věřitelka platně sjednaly závazek úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, z něhož věřitelka plnila řádně, žalovaná nikoliv, když uhradila pouze první dvě splátky. Soud tak mohl žalobě vyhovět, s výjimkou sjednaného obchodního úroku, který přiznal pouze za dobu tří měsíců od zesplatnění, tj. od [datum], a to s odkazem na § 122 odst. 4 ve spojení s § 168 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Žalovaná se dostala do prodlení dnem [datum], příslušné ustanovení se stalo účinným dne [datum] a na vztah účastníků tak nepochybně dopadá bez ohledu na to, kdy byla sjednána úvěrová smlouva. Soud tak provedl přepočet příslušenství, část do [datum] kapitalizoval a přičetl k částce 15 681,48 Kč a dále již přiznal pouze v sazbě 8,5 % ročně. 7. Zbývalo tak stanovit výši nákladů řízení. Předtím však soud nejprve posuzuje, zda byly náklady v podobě odměny zastupujícího advokáta vynaloženy účelně, resp. zda se nejedná o zneužití práva na zastupování advokátem. Soud si je vědom žalobkyní (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. 20 C 250/2021) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva společnosti [právnická osoba], na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 756/2014 Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je„ velkou firmou“, která je„ vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou„ velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy [číslo] s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „ perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávn