27 C 271/2023-52 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 18. 4. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 394 086,89 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze Smlouvy o úvěru reg. č. , Anonymizováno, uzavřené mezi účastníky řízení dne 19. 8. 2019, když žalovaný řádně nesplácel poskytnutý úvěr.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci nařídil jednání, ke kterému se řádně předvolaní účastnici řízení nedostavili. Soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.4. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla na základě Smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené dne 19. 8. 2019 žalovanému částku 450 000 Kč. V částce 300 480,05 Kč byl úvěr čerpán na úhradu jiného úvěru, který žalobkyně poskytla žalovanému dříve. Zbylou část úvěru žalovaný čerpal na svůj bankovní účet. Žalovaný zaplatil žalobkyni celkem částku 56 913,11 Kč. Žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas, což se nezměnilo ani poté, co ho žalobkyně opakovaně vyzývala k úhradě dlužných částek. Dne 21. 6. 2022 žalovaný převzal oznámení o zesplatnění celého úvěru.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.10. Při hodnocení aktivity žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 75 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.11. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba – i s ohledem na shora uvedené – dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru (věřitele) podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru má tak za následek absolutní neplatnost takové smlouvy o spotřebitelském úvěru.12. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala a došla k závěru, že žalovaný je schopný úvěr splácet. Sdělila, jaké interní a externí databáze zkontrolovala, obecně popsala své interní postupy při prověřování úvěruschopnosti a neopomněla sdělit, že je pod dohledem České národní banky. Z listiny „Žádost o poskytnutí úvěru“ soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je podnikatelem s čistým měsíčním příjmem ve výši 63 800 Kč, a že kromě splátek úvěrů ve výši 1 000 Kč měsíčně nemá vůbec žádné pravidelné měsíční výdaje! Z provedených důkazů však nevyplynulo, že by žalobkyně údaje uvedené žalovaným jakkoli ověřila, ani jak vyhodnotila zjevně lživou informaci žalovaného o nulových pravidelných výdajích.13. Soud byl při jednání připraven poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že dosud provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že by žalobkyně dostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně, která se k jednání nedostavila, znemožnila soudu, aby jí při jednání poskytl naznačené poučení podle § 118a o. s. ř.14. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětná smlouva o úvěru neplatná, a na jejím základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.15. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), po němž soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná ohledně částky 418 661,77 Kč, když uvedená částka představuje součet nevrácené části finančních prostředků, které žalobkyně poskytla žalovanému bez právního důvodu, ve výši 393 086,89 Kč (poskytnutý úvěr 450 000 Kč – vrácená částka 56 913,11 Kč) a kapitalizovaného úroku z prodlení z této částky od 23. 6. 2022 do 13. 4. 2023 ve výši 25 574,88 Kč. Protože v řízení nebylo prokázáno dřívější doručení výzvy k zaplacení, vycházel soud při stanovení počátku prodlení žalovaného z prokázaného doručení oznámení o zesplatnění úvěru (21. 6. 2022).16. Ze shora uvedených důvodů soud výrokem I. rozsudku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 418 661,77 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 393 086,89 Kč od 14. 4. 2023 do zaplacení.17. Další uplatněné nároky však (s ohledem na výše uvedený závěr a zmíněný okamžik prodlení) nejsou důvodné, a proto byla žaloba ve zbývající části výrokem II. rozsudku zamítnuta.18. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť oba účastníci měli ve věci částečný úspěch. Žalobkyně byla úspěšná ohledně 418 661,77 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 393 086,89 Kč, naopak žalovaný byl úspěšný ohledně 63 279,07 Kč s 8,05 % úrokem z úvěru ročně z částky 393 086,89 Kč. Na základě uvedeného lze uzavřít, že žalobkyně měla ve věci úspěch přibližně z 86,87 % a žalovaný přibližně z 13,13 %. Žalobkyně má tedy právo na náhradu 73,74 % svých nákladů řízení (po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu). Žalobkyni vznikly v řízení účelně vynaložené náklady ve výši 52 790 Kč sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 15 764 Kč a nákladů zastoupení zahrnujících odměnu advokáta ve výši 29 700 Kč (3 x 9 900 Kč) určenou dle § 7 bodu 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., tři režijní paušály po 300 Kč (za převzetí a přípravu zastoupení, jednoduchou výzvu k plnění a podání žaloby) přiznané dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % daň z př