27 C 284/2023-60 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne , datum, domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni , částka, s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalované v důsledku porušování povinností vyplývajících jí ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastnicemi řízení dne , datum, .2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut účelový úvěr ve výši , částka, na koupi automobilu. Žalovaná se zavázala na úvěr měsíčně splácet částku , částka, , ale nesplácela úvěr řádně. Dopisem ze dne , datum, žalobkyně oznámila žalované zesplatnění celého úvěru. Žalovaná na splátkách úvěru zaplatila celkem , částka, .4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanského zákoníku), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.6. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do , datum, , poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do , datum, , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.9. Při hodnocení aktivity žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalované, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 75 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , i Nejvyšší správní soud.10. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba – i s ohledem na shora uvedené – dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru (věřitele) podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru má tak za následek absolutní neplatnost takové smlouvy o spotřebitelském úvěru.11. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě vůbec netvrdila, zda, a případně jak zkoumala úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru, a proto ji soud v předvolání k jednání vyzval, aby doplnila žalobní tvrzení tak, že uvede zcela konkrétní skutečně učiněné úkony, jimiž prověřovala úvěruschopnost žalované, a k jakým výsledkům dospěla. Dále ji vyzval, aby k takto doplněným tvrzením označila i důkazy. Žalobkyně ve své reakci doplnila tvrzení o zkoumání úvěruschopnosti žalované jen ve zcela obecné rovině. Tvrdila, že úvěruschopnost žalované posoudila vyhodnocením informací z veřejných a neveřejných databází, příjmů a výdajů deklarovaných žalobkyní, výdaji na splátky úvěrů, demografických a statistických informací. K prokázání těchto tvrzení žalobkyně neoznačila žádné důkazy.12. V řízení provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že žalobkyně dostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud proto při jednání poskytl žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., o potřebě označení dalších důkazů včetně poučení o následcích nevyhovění výzvě soudu. Žalobkyně po tomto poučení další důkazy neoznačila a tvrzení řádném zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru tak zůstalo neprokázané.13. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalované v souladu s požadavky § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, proto je předmětná smlouva o úvěru neplatná, a na jejím základě tak nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.14. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu však podle názoru soudu umožňuje právní posouzení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení). Žalobkyně poskytla žalované bez právního důvodu částku , částka, . Pokud jí žalovaná zaplatila celkem , částka, , je zřejmé, že bezdůvodné obohacení již vydala. Žaloba žalobkyně proto není důvodná.15. Soud tedy žalobu ze shora uvedených důvodů výrokem I. rozsudku zamítl.16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť ve věci byla zcela úspěšná žalovaná. Žalované však v řízení žádné náklady nevznikly, a proto rozhodl soud výrokem II. rozsudku tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.