27 C 257/2024-48 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 30. 4. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 24 677 Kč s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze Smlouvy o zápůjčce č. , tel. číslo, uzavřené dne 13. 12. 2017 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ), když žalovaný řádně nesplácel poskytnutou zápůjčku.2. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Mezi , právnická osoba, a žalovaným byla dne 13. 12. 2017 sepsána smlouva o zápůjčce, v níž se , právnická osoba, zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti 45 000 Kč a žalovaný se zavázal , právnická osoba, vrátit zapůjčené peníze a zaplatit sjednaná navýšení ve výši 35 959 Kč v 18 pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný podpisem potvrdil, že při sepisu smlouvy převzal celou zápůjčku v hotovosti. Žalovaný po sepisu smlouvy zaplatil , právnická osoba, 56 282 Kč, a měl tak dlužit , právnická osoba, na jistině zápůjčky 16 683,99 Kč a na navýšení 7 993,01 Kč (celkem 24 677 Kč). Uvedená pohledávka , právnická osoba, za žalovaným byla i s příslušenstvím postoupena žalobkyni.3. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.4. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.5. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.7. Při hodnocení aktivity právní předchůdkyně žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 86 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.8. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba - i s ohledem na shora uvedené -dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Soud však zastává názor, že uvedené neznamená, že by byl povinen z úřední povinnosti zkoumat všechny skutečnosti, které by mohly mít za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Soud sice musí zohlednit absolutní neplatnost, nikoli však vyhledávat důvody, které ji způsobují. Soud tedy k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 752/99 nebo ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4582/2014).9. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě tvrdila, že splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelské úvěry. Proto soud při nařízení jednání vyzval žalobkyni, aby k tomuto tvrzení označila a předložila důkazy. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala, ale žádné důkazy k provedenému šetření nepředložila, pouze rozvinula teoretické a obecné úvahy o standardech zkoumání úvěruschopnosti a zopakovala některé údaje ze Zákaznické karty. Tato listina však obsahuje kusé, vzájemně rozporné, neověřené či dokonce lživé informace (např. celkové měsíční výdaje žalovaného, včetně nákladů na bydlení, měly v roce 2017 činit 4 800 Kč!) neumožňující řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného.10. Soud byl při jednání připraven poskytnout žalobkyni poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů potřebných k prokázání tvrzení, že informace o rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech, které měl žalovaný poskytnout právní předchůdkyni žalobkyně, právní předchůdkyně žalobkyně ověřovala proti dokladům vyžádaným od žalovaného, což však žalobkyně zmařila svou nepřítomností při jednání.11. Soud tedy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla kontrolu úvěruschopnosti žalovaného v souladu s požadavkem náležité péče ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je předmětné smlouvy o zápůjčkách neplatné, a na jejich základě tedy nemohly vzniknout nároky uplatněné žalobkyní v tomto řízení.12. Shora uvedený závěr o skutkovém stavu soud dále posoudil po právní stránce podle § 2991 a násl. občanského zákoníku (Bezdůvodné obohacení), neboť žalovanému byla poskytnuta částka 45 000 Kč bez právního důvodu. Žalovaný však zaplatil žalobkyni (jak podle žalobních tvrzení, tak podle výsledků dokazování) 56 282 Kč, a tudíž k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně nedošlo.13. Ze shora uvedených důvodů soud výrokem I. rozsudku žalobu v celém rozsahu zamítl.14. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť ve věci byl zcela úspěšný žalovaný, a proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení. Žalovanému vznikly v řízení účelně vynaložené náklady ve výši 600 Kč spočívající v hotových výdajích vzniklých v souvislosti s podáním odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu a s účastí žalovaného u jednání soudu, jejichž výše byla stanovena podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.15. Lhůtu ke splnění uložené povinnosti soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.