27 C 280/2023-131 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne , datum, domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni , částka, s příslušenstvím s tím, že uvedená částka představuje dluh, který vznikl žalovanému v důsledku porušování povinností vyplývajících mu ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, uzavřené dne , datum, mezi žalovaným a , právnická osoba, ., když žalovaný řádně nesplácel poskytnutý úvěr. , právnická osoba, . postoupila pohledávku za žalovaným žalobkyni.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. , Anonymizováno, uzavřela s žalovaným dne , datum, rámcovou smlouvu o poskytování bankovních a platebních služeb č. , Anonymizováno, , na jejímž základě byl žalovanému zřízen bankovní účet. , Anonymizováno, zanikla fúzí se společností , právnická osoba, . Dne , datum, uzavřel žalovaný s , právnická osoba, . Smlouvu o , Anonymizováno, č. , hodnota, . Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut účelový úvěr ve výši , částka, , který měl žalovaný splácet v měsíčních splátkách po , částka, po dobu 96 měsíců se sjednanou úrokovou sazbou 19,50 % ročně, a kterým byly umořeny předchozí úvěry u , právnická osoba, . v celkové výši , částka, (, částka, + , částka, + , částka, ). Žalovaný při splácení úvěru uhradil celkem , částka, . Dne , datum, , právnická osoba, . zaslala žalovanému oznámení o zesplatnění celého úvěru a výzvu k úhradě , částka, . Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, přešla pohledávka , právnická osoba, . jdoucí za žalovaným na žalobkyni. Podáním ze dne , datum, bylo žalovanému zasláno oznámení o postoupení pohledávky na žalobkyni.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanského zákoníku), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.6. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do , datum, , poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do , datum, , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.9. Při hodnocení aktivity žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je třeba respektovat závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozsudku ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 75 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Proto věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení spotřebitele o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje o příjmech, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , i Nejvyšší správní soud.10. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitelem, je třeba – i s ohledem na shora uvedené – dovodit, že k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédne i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru by věřitel nezasáhl pouze do zájmů spotřebitele, nýbrž by zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše). Porušení povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru (věřitele) podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru má tak za následek absolutní neplatnost takové smlouvy o spotřebitelském úvěru.11. V projednávaném případě žalobkyně v žalobě ani v obecné rovině netvrdila, zda a případně jak její právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a proto ji soud vyzval, aby tak učinila a k doplněným tvrzením označila i důkazy. Žalobkyně v reakci na výzvu soudu doplnila, že její právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost z informací deklarovaných žalovaným a nahlédnutím do veřejných registrů. K tomu jako důkaz doložila listinu „Protokol o ověření úvěruschopnosti klienta“ a přílohy k ní. Z této listiny a jejích příloh soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vycházela při zkoumání úvěruschopnosti z údajů deklarovaných žalovaným v žádosti o úvěr. Žalovaný mimo jiné deklaroval, že vlastní dům nebo byt, je svobodný, vyučený, je zaměstnancem s příjmy , částka, měsíčně, má výdaje na bydlení ve výši , částka, měsíčně, náklady na živobytí , částka, měsíčně a žádné jiné výdaje nemá. Právní předchůdkyně žalobkyně uvádí, že ověřila deklarované příjmy žalovaného „s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobních předpokladů“, aniž by konkretizovala, o jaké nástroj se jedná a jak funguje. Výdaje žalovaného v položce životních nákladů navýšila na částku , částka, . Z interního systému právní předchůdkyně žalovaného zjistila, že žalovaný má v úvěrových registrech uvedené splátkové zatížení ve výši , částka, měsíčně. Od této částky odečetla částku na splátky tří úvěrů u právní předchůdkyně žalobkyně, které měly být refinancovány, a dospěla k závěru, že žalovaný měsíčně disponuje částkou , částka, , a proto by mohl měsíčně úvěr splácet v částce , částka, . Výstupem z interního systému právní předchůdkyně žalobkyně bylo zjištění, že žalovaný je schopen splácet požadovaný úvěr, který mu byl automaticky schválen. Z listiny „Manuální výstup Konsolidovaného blacklistu“ soud zjistil, že žalovaný měl ke dni , datum, splácet sedm osobních úvěrů, čerpal kontokorentní úvěr a disponoval třemi kreditními kartami. Na osobních úvěrech mu zbývalo uhradit , částka, , na kontokorentním úvěru měl uhradit , částka, , na kreditních kartách měl uhradit , částka, . V průběhu roku 2021 mu bylo odmítnuto pět žádostí o osobní úvěr a dvě žádosti o zřízení revolvingových úvěrů. Žalobkyně dále doložila výpisy z bankovního účtu žalovaného od července 2016 do listopadu 2021. Z těchto soud zjistil, že výdaje žalovaného zhruba odpovídaly jeho příjmům na tomto bankovním účtu. Od května 2019 čerpal žalovaný kontokorentní úvěr, přičemž od té doby byl se svým zůstatkem na účtu téměř vždy – s výjimkou měsíců, kdy načerpal některý z úvěrů – v mínusu do limitu sjednaného kontokorentu (tj. , částka, , od června 2020 pak , částka, ). Žalovaný tak dle výpisů nedisponoval žádnou finanční rezervou, která by mu umožňovala na úvěr splácet. Je zřejmé, že vycházela-li právní předchůdkyně žalobkyně z takto zjištěných informací o úvěrovém zatížení ze svého interního systému a neověřených údajů poskytnutých žalovaným, ignorovala tím ekonomickou realitu i skutečnosti vyplývající z výpisů z účtu žalovaného. Žalovaný v žádosti o úvěr zjevně lhal o svých výdajích, když neuvedl mezi výdaje závazky z úvěrů, dále ani nijak nedoložil, že skutečně