Okresní soud v Teplicích 20 C 97/2026-37 – Náklady řízení

Žalobkyně se v řízení domáhala žalobou, podanou u zdejšího soudu dne 14. 4. 2026, vyklizení ve výroku I specifikovaného bytu v jejím vlastnictví, který měla v užívání žalovaná dle nájemní smlouvy ze dne 12. 3. 2020, opakovaně prodlužované až do 31. 12. 2025 (dle doplnění č. l. 27). Pro nehrazení nájemného, záloh a vyúčtování služeb spojených s nájmem bytu další prodlužování nájmu žalobkyně neumožnila, vyzvala žalovanou k vyklizení bytu do 31. 3. 2026, což žalovaná odmítla. , právnická osoba, . 7. 2025 činil dluh žalované na nájemném a službách spojených s nájmem bytu 143 039 Kč, dohodu o splátkách a uznání dluhu žalovaná odmítla podepsat, podléhá exekucím. Žalovaná se vyjádřila, že byt bude užívat ještě 5 let, než ji z něj vypudí.2. K projednání věci soud nařídil jednání. Žalovaná se písemně vyjádřila před jednáním (č. l. 19) tak, že vznik dluhu zavinila žalobkyně, když jí odmítal vydat písemný dodatek k prodloužení nájemní smlouvy a tím ztratila nárok na čerpání příspěvku na bydlení, který do té doby chodil přímo na účet žalobkyně. Nárok je tak podle ní v rozporu s dobrými mravy. Dále není pravdivý rozsah neplacení nájemného a žaloba by měla být zamítnuta. Při jednání doplnila, že dohodu o splátkách podepsala, neví, proč ji žalobkyně nemá, ona svůj originál má (ale k odročenému jednání se nedostavila, soudu jej nezaslala). Popsala vývoj neplacení závazků, zejména když se v červnu 2025 změnil systém dávek, kdy do té doby čerpala vedle 12 420 Kč na příspěvku na bydlení a přídavcích na tři děti (resp. později již jen dvě) také podporu v nezaměstnanosti a dostávala odměnu 4 000 Kč za úklid společných prostor. Od února 2026 pak již nehradila ničeho, neměla nárok na dávky a partner je výkonu trestu. Za rok 2023 měla na vyúčtování spojených s nájmem bytu mít přeplatek, nikoliv nedoplatek.3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle kopie nájemní smlouvy č. l. 5 ze dne 12. 3. 2020 byl nájem předmětného bytu s měsíčním nájemním 12 800 Kč s dohodnutými zálohami konkrétních služeb sjednán od 1. 4. 2020 (rukou přepsáno původní datum) do 31. 7. 2020 s tím, že nájem se prodlužuje vždy o další měsíc, pokud je nájemné a služby uhrazeno nejpozději den před koncem nájmu. Řádným dnem splatnosti je jinak 26. den příslušného měsíce, za který nájem přísluší. Jinak je nájemce povinen byt předat pod sankcí smluvní pokuty 1 000 Kč za každý den. Výzvou ze dne 12. 3. 2026 (č. l. 7) žalobkyně prokázala, že žalovanou upozornila na konec nájmu dnem 28. 2. 2026, s vysvětlením důvodu neprodlužování nájmu. Byla vyzvána k předání bytu dne 31. 3. 2026, bylo nesporné, že žalovaná výzvu obdržela, sama na ni reagovala ústně a zaměstnankyni žalobkyně sdělila, že se nevystěhuje a chce novou nájemní smlouvu. Dodatky soudu předloženy nebyly, právní zástupce žalobkyně uvedl, že byly vystavovány jen pro potřeby žalované a čerpání dávek, strany prodlužování nájemní smlouvy po 31. 7. 2020 nečinily sporným. Sporným byl konec nájmu, když žalovaná tvrdila 31. 1. 2026 (č. l. 25), žalobkyně (naposledy) 31. 12. 2025. Jednání bylo odročeno pouze kvůli žalobkyni, která měla upřesnit datum skončení nájmu.4. Žalobkyně dále předložila přehled ročních vyúčtování žalované (č. l. 29), z nichž vyplývá, že za rok 2022 měla přeplatek 27 110,19 Kč, avšak v letech následujících nedoplatky 18 485,52 Kč, 51 160,32 Kč a 32 332,14 Kč. Dle přehledu úhrad p. v. je zřejmé, že od listopadu 2025 přestalo být zcela hrazeno nájemné a služby spojené s nájmem bytu, ať již pro přerušení placení žalovanou, či v důsledku započítávání na starší závazky (kdy bylo vystaveno roční vyúčtování za rok 2024 není z č. l. 29 patrné). Dle registru obyvatel (č. l. 15) má žalovaná 12 dětí, většinu již zletilých. Dle přehledu řízení č. l. 13 a výpisu Centrální evidence exekucí č. l. 22 je masivně předlužena, čelí osmi exekucím. Dle přehledu příspěvků od Úřadu práce (č. l. 23), který sama předložila, čerpala příspěvek na bydlení ve výši 12 420 Kč do ledna 2026.5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Účastníci měli do 31. 12. 2025 platně sjednánu nájemní smlouvu. Tvrzení žalované, že nájem trval do 31. 1. 2026, nijak neprokázala, úhrady ustaly již dokonce dříve. Proto vzal soud za nesporné nejstarší datum trvání nájmu 31. 1. 2025. Dle § 2285 o. z. platí, že pokračuje-li nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit, a pronajímatel nevyzve v této době nájemce, aby byt opustil, platí, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let; to neplatí, ujednají-li si strany něco jiného. Výzva vyžaduje písemnou formu. Prodloužení nájmu bylo výzvou od žalobkyně vyloučeno, neboť v průběhu tří měsíců od takového data prodloužení vyloučila a vyzvala k vyklizení bytu. Dle § 2292 o. z. platí, že nájemce odevzdá byt pronajímateli v den, kdy nájem končí. Byt je odevzdán, obdrží-li pronajímatel klíče a jinak mu nic nebrání v přístupu do bytu a v jeho užívání. Opustí-li nájemce byt takovým způsobem, že nájem lze bez jakýchkoli pochybností považovat za skončený, má se byt za odevzdaný ihned. Jelikož nájemní vztah skončil, byla žalovaná povinna předat, a to již počátkem ledna 2026, kdy nájem skončil. Neučinila tak ani dle následné výzvy z 12. 3. 2026, a ani v průběhu tohoto řízení, žaloba je tedy důvodná a soud nařídil výrokem I shora byt vyklidit.6. Nedůvodnými soud shledal i argumenty žalované, směřující k aplikaci výluky dobrými mravy. V jednání žalobkyně nebylo shledáno nic, co by naplňovalo porušení dobrých mravů. Nájemní vztah byl nastaven velmi přísně a trvání nájmu bylo podmíněno 100 % platební morálkou. Takové ujednání žalovaná přijala a delší dobu také dodržovala. Žalovanou tvrzený přeplatek se týkal již roku 2022, v pozdějších letech se dle tvrzení žalované neprokázal (jakkoliv přehled č. l. 29 zřejmě není řádným vyúčtováním, ale spíše pouhou přehledkou). Žalobkyně jako pronajímatel nenese žádné riziko z toho, zda žalovaná neztratí nárok na sociální dávky, z nichž byl nárok žalobkyně uhrazován – toto riziko tíží výlučně žalovanou. Žalobkyně vůči žalované nicméně jednala vstřícně a pokud by například žalovaná ztratila nárok jen na kratší dobu, zřejmě by nájemní vztah pokračoval. Žalovaná však začala generovat masivní nedoplatky spotřeby a posléze již nehradila dost ani na nájemné a služby spojené s nájmem bytu, spolehlivě tak překročila i hranici trojnásobku měsíční platby, která by byla kritériem pro hrubé porušení povinností nájemce (pokud by nájemní vztah trval) a zakládala by tak důvod i k okamžité výpovědi z nájmu bytu. O dobrých mravech ve prospěch žalované a k tíži žalobkyně tak nelze uvažovat.7. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze čtyř a půl mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 2 300 Kč a pěti paušálních částek náhrad hotových výdajů á 450 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, s podáním žaloby, s účastí na jednání, které bylo zmařeno včasným nedoručením žalovaném (aniž o tom byl advokát předem vyrozuměn a k jednání se tak dostavil – polovina tarifní odměny dle § 14 odst. 2 a. t.) a za dvě následná jednání, která nepřesáhla dvě hodiny trvání. Tedy celkem 12 600 Kč. Advokát vyúčtoval cestovní náhrady za tyto tři účasti u úkonu soudu. Dle předloženého technického průkazu vozidla je však vozidlo vybaveno duálním palivovým systémem a může spalovat i LPG. Taková přestavba vozidla je poměrně nákladnou investicí (cca 50 tis. Kč) a je-li takto vozidlo vybaveno, pak nepochybně proto, aby paliva v co největší míře využívalo. Nefunkčnost systému by vedla k neudělení osvědčení o technické kontrole vozidla. Pro toto palivo není stanovena příslušnou vyhláškou normovaná cena, ani nelze zjistit v technickém průkazu průměrnou spotřebu (mapa spalování může zahrnovat i částečné spalování benzinu; měrná spotřeba LPG je zpravidla mírně vyšší, než je u benzinu), proto lze náklad na takové palivo stanovit jedině úvahou dle § 136 o. s. ř. Průměrnou cenu LPG v roce 2026 soud určuje částkou 23 Kč za litr (soudu známo, rovněž provozuje vozidlo s LPG pohonem), spotřebu dle technického průkazu navyšuje o 15 %, tedy na 9,89 litru paliva na 100 km. Jelikož však takto určená spotřeba je prakticky totožná s vyhláškovou cenou benzinu BA95, soud přepočet na LPG nečiní. Advokátovi tak za 3 cesty po 190 km lze dále přiznat požadovaných 4 768,89 Kč, v souladu s vyhláškou č. 573/2025 Sb. Dále mu za cestu strávenou ve vozidle náleží dle § 14 odst. 1 a 3 a. t. 12 zameškaných půlhodin po 150 Kč, tedy dalších 1 800 Kč. Celkem tedy 19 168,89 Kč. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek, tedy 23 194 Kč. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Lhůtu k plnění ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. soud prodloužil u nákladového výroku jen mírně, sjednotil tak obě lhůty (pro vyklizení je lhůta tamtéž výslovně stanovena právě na 15 dní), neboť žalovaná je masivně předlužena a již tak žalobkyni zřejmě dluží násobně více. Není tak důvod předpokládat, že by mínila využít splátek, o které ostatně ani sama nežádala.