7 C 174/2020-17 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 2 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [příjmení] p.l.c.) a žalovanou. 2. V souladu s ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. neměli k tomuto postupu námitky. 3. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce. Smlouva byla uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku prostřednictvím internetových stránek právní předchůdkyně žalobkyně. Na základě této smlouvy byly právní předchůdkyní žalobkyně žalované na její účet č. [bankovní účet] poskytnuty finanční prostředky ve výši 2 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala splatit zápůjčku do [datum]. Žalovaná však zápůjčku do dne podání žaloby žalobkyni ani její právní předchůdkyni neuhradila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem ze dne [datum], odeslaným dne [datum], kterým byla žalovaná současně vyzvána k úhradě částky 4 943,45 Kč bez stanovení lhůty k plnění s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Předžalobní upomínka byla žalované odeslána dne [datum]. 4. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle ust. § 2395 a násl., § 2991 zákona č. 99/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a dále podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 5. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce. Žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, resp. netvrdila ani neprokázala, že by tak učinila. Smlouva o zápůjčce je proto ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná. 6. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (zejm. z rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dostupného na www.nsoud.cz) a Ústavního soudu (zejm. z nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18 dostupného na http://nalus.usoud.cz). 7. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalované právo na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků (tj. 2 000 Kč), a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.. Ve vztahu k této částce má proto má žalobkyně právo také na to, aby jí žalovaná zaplatila úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalované. 8. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až po té, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zápůjčky. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], odeslané dne [datum], a to bez určení lhůty k plnění. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalované nejdříve dne [datum] a splatnost proto nastala den následující po doručení výzvy (tj. [datum]). Ode dne [datum] je tedy žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. 9. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 2 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne [datum]. 10. Ve zbylém rozsahu požadovaných úroků z prodlení soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. 11. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci § 150 o. s. ř. soud v projednávaném případě neshledal. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci je 80,6%: 19,4% (celkově byla žalována částka 3 067,96 Kč včetně zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku, přičemž úspěšná byla žalobkyně ohledně částky 2 473,74 Kč opět včetně příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku). 12. Podle § 14b odst. 1 bodu 1 AT žalobkyni přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátkou spočívající v odměně advokátky za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění před podáním žalobního návrhu a podání soudu s návrhem ve věci samé) ve výši 600 Kč (tedy 200 Kč za každý z úkonů), dále pak paušální náhrada hotových výdajů právního zástupkyně, a to ve výši 100 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 14b odst. 5 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem 300 Kč, a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupkyně žalobkyně plátcem, a to ve výši 21 % z odměny a paušálních náhrad, tedy 189 Kč Náklady právního zastoupení žalobkyně tak činí 1 089 Kč a náklady řízení (s připočtením zaplaceného soudního poplatku 400 Kč) celkově 1 489 Kč. V poměru úspěchu a neúspěchu žalobkyně (38%), činí výše náhrady nákladů řízení, k níž je žalovaná jako převážně neúspěšná účastnice povinna, částku ve výši 911,30 Kč. 13. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokátky žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.