5 C 21/2019-233 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 19. 12. 2018 domáhal vydání rozhodnutí. kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 124 003 Kč z titulu zaplacení náhrady za strpění vodního díla žalované na pozemcích, na kterých má právo hospodaření. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce vykonává právo hospodařit s majetkem České republiky, a to mimo jiné s pozemkem p. [číslo] v k.ú. [obec] [anonymizována dvě slova] a s pozemkem p. [číslo] v k.ú [obec], oběma zapsaným u Katastrálního úřadu pro [anonymizováno], [stát. instituce]. Na těchto pozemcích je umístěno vodní dílo – jez ve vlastnictví žalované vybudované před 1. 1. 2002. Žalobci přísluší za strpění vodního díla a jeho užívání žalovanou dle § 59a zákona č. 254/2001 Sb. o vodách v platném znění (dále jen zákon o vodách) náhrada, jejíž výše byla znaleckým posudkem stanovena na 124 003 Kč. 2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že sice nezpochybnila existenci vodního díla ve svém vlastnictví na shora uvedených pozemcích ve vlastnictví státu, ke kterým má právo hospodaření žalobce, nicméně dle jejího názoru právo na zaplacení náhrady dle § 59a vodního zákona ani částečně nevzniklo. Svoje stanovisko odůvodnila tím, že vodní dílo bylo vždy součástí stavby mlýna pocházejícího asi z roku [číslo] a do vlastnictví jejích právních předchůdců z vlastnictví církevního přešlo již v 17. století. Žalovaná i její právní předchůdci byli vždy v dobré víře v existenci jejich oprávnění mít v řece vodní dílo a nejpozději v 19. století došlo dle § 1477 obecného zákoníku občanského z roku 1811 k mimořádnému vydržení tohoto jejich práva. Nejpozději však byl titul k užívání předmětných pozemků vodním dílem založen s účinností ustanovení § 50 písm. c/ vodního zákona, tedy dnem 1. 1. 2002. Vznesla proto v této souvislosti rovněž námitku promlčení žalobou uplatněného nároku. 3. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaná je vlastníkem jezu na řece [obec], který je vodním dílem vzniklým před rokem 2002 na pozemcích ve vlastnictví státu p. [číslo] v k.ú. [obec] [anonymizována dvě slova] a p. [číslo] v k.ú. [obec], ke kterým má právo hospodaření žalobce jako státní podnik. Oba pozemky jsou v katastru nemovitostí evidovány jako vodní plocha. Předmětné vodní dílo není v současné době žalovanou využíváno k podnikatelským účelům, naposledy bylo takto užíváno v roce 2014. Sporným zůstalo, zda, a případně v jaké výši, přísluší žalobci vůči žalované právo na náhradu dle § 59a vodního zákona. 4. Dle tohoto ustanovení je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002 a jeho užívání. Podle § 50 písm. c/ stejného zákona jsou vlastníci pozemků, na nichž se nacházejí koryta vodních toků, povinni strpět na svém pozemku vodní díla umístěná v korytě vodního toku, vybudovaná před účinností tohoto zákona. Dle přechodných ustanovení zákona č. 303/2013 Sb., kterým bylo ustanovení § 59a do vodního zákona vloženo, nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a tohoto zákona do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy ode dne 1. 1. 2014, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud. 5. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č.j. [číslo jednací], žalobu ve věci samé zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 55 422 Kč a České republice náhradu nákladů řízení ve výši 13 036 Kč. Dospěl k závěru, že v projednávané věci došlo k úpravě vztahů mezi vlastníky předmětných pozemků a vlastníky předmětného vodního díla na nich vybudovaného ohledně práva odpovídajícího věcnému břemeni vodní dílo užívat již dávno před nabytím účinnosti vodního zákona. Za použití závěrů Ústavního soudu ČR ze dne 17. 4. 2007 ve věci vedené u něj pod sp. zn. IV. ÚS 646/06 i výkladu č. 13 Ministerstva zemědělství ČR jako zpracovatele návrhu vodního zákona a komentáře k vodnímu zákonu sepsanému kolektivem vedeným Zdeňkem Horáčkem dále dospěl k závěru, že na projednávanou věc nelze ustanovení § 59a vodního zákona o nutnosti poskytnutí náhrady za ze zákona vzniklé právo odpovídající věcnému břemeni aplikovat a žalobou uplatněný nárok nemá oporu v hmotném právu. Souhlasil i s názorem žalované, že soudem použitý výklad vodního zákona je i nejvíc souladný s ústavním pořádkem a dobrými mravy. Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 8. 2021, č.j. [číslo jednací], tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že rozsudek soudu prvního stupně je tzv. překvapivým rozhodnutím, a uložil mu znovu rozhodnout po zvážení argumentace žalobce v odvolání a případném doplnění dokazování. 6. Za nezměněného skutkového stavu od předchozího rozhodnutí soudu prvního stupně i vývoji soudní judikatury po jeho vydání se soud musel nejprve zabývat důvodností návrhu žalobce na přerušení řízení do doby rozhodnutí Ústavního soudu ČR o ústavní stížnosti státního podniku [anonymizována dvě slova] vedené pod sp. zn. II. ÚS 2145/21. Z této ústavní stížnosti napadající usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2021, č.j. 22 Cdo 3753/2020-208, i rozsudky soudů prvního i druhého stupně v této věci, i předmětného usnesení Nejvyššího soudu ČR, soud zjistil, že tímto usnesením bylo odmítnuto dovolání žalobce [příjmení] [jméno], státní podnik, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, č.j. 19 Co 129/2020-167, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek Okresního soudu v Kladně o žalobě tohoto žalobce proti žalovanému [právnická osoba] o zaplacení částky 194 277,60 Kč, přičemž důvodem zamítnutí žaloby bylo promlčení nároku žalobce. S odkazem na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v předmětném usnesení citovaná NS ČR dovodil, že ustanovení § 50 písm. c/ i § 59a vodního zákona zakládají existenci zákonného věcného břemene. Mezi těmito právními normami je dán vztah speciality (§ 50 písm. c/ vodního zákona) a obecnosti (§ 59a vodního zákona), přičemž ustanovení § 59a vodního zákona je obecným rozšířením do doby jeho vzniku existujících zákonných věcných břemen, tedy i ustanovení § 59a vodního zákona. Na základě pravidla„ lex generalis non derogat legi priori speciali“ se § 59a vodního zákona nijak nedotkl ustanovení § 50 písm. c/ vodního zákona. Uzavřel proto, že tříletá promlčecí lhůta (§ 101 občanského zákoníku ve znění platném k 1. 1. 2002) k uplatnění nároku vlastníka pozemku, na kterém se nachází koryto vodního toku, ve kterém je umístěno vodní dílo, které je vlastník pozemku povinen trpět na základě zákonného věcného břemene dle § 50 písm. c/ vodního zákona, začala běžet dnem účinnosti vodního zákona, tedy dnem 1. 1. 2001, a uplynula dnem 1. 1. 2005. 7. Ze shora uvedeného vyplývá, že klíčová otázka promlčení nároku na náhradu za zákonné věcné břemeno dle § 50 písm. c/ vodního zákona byla již Nejvyšším soudem ČR opakovaně jednoznačně vyřešena. Za této situace má soud za to, že již vzhledem k předpokládané délce řízení před Ústavním soudem ČR i věku žalované nejsou dány důvody pro přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. a návrh žalobce proto jako nedůvodný zamítl. 8. Při rozhodování o věci samé se vzhledem ke shora uvedenému musel nejprve zabývat důvodností námitky promlčení nároku žalobce vznesené žalovanou. Nárok žalobce uplatněný žalobou je nepochybně nárokem na náhradu za zákonné věcné břemeno spočívající v existenci vodního díla v korytě vodního toku vzniklého před 1. 1. 2002 dle § 50 písm. c/ vodního zákona. Shora uvedené závěry Nejvyššího soudu ČR o počátku běhu promlčecí doby dle tohoto ustanovení plně dopadají i na projednávanou věc. Je proto třeba dovodit, že tříletá promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu za předmětné zákonné věcné břemeno stanovená v § 101 tehdy platného občanského zákoníku uplynula dnem 1. 1. 2005 a nárok žalobce byl již ke dni zahájení řízení promlčen. Již z tohoto důvodu proto soud musel žalobu ve věci samé zamítnout. Pro úplnost je však třeba dodat, že i po seznámení s argumenty žalobce uvedenými v jeho odvolání proti původnímu rozsudku soudu prvního stupně soud trvá na právních závěrech v tomto rozsudku, na které pro stručnost odkazuje, nicméně tyto závěry již vzhledem k závěru o důvodnosti námitky promlčení pro rozhodnutí podstatné. 9. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal právo na jejich náhradu. Tyto náklady v původním řízení před soudem prvního stupně představují 55 422 Kč, přičemž podrobné odůvodnění a výpočet těchto nákladů je již součástí odůvodnění rozsudku z 21. 1. 2020, na který soud pro stručnost odkazuje. V odvolacím řízení žalované žádné náklady řízení nevznikly. V dalším řízení u soudu prvního stupně činily náklady řízení vzniklé žalované dvě odměny advokáta za písemné vyjádření k odvolání a účast na jednání soudu 21. 10. 2021 po 6 100 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném ke dni zahájení řízení, dvě paušální náhrad