5 C 61/2015-432 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 9. 3. 2015 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 96 526 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení převzaté zálohy, zaplacení náhrady za používání služebního vozidla k soukromým účelům a náhrady škody, to vše v souvislosti s pracovním poměrem žalovaného u žalobce. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. 6. 2015, č.j. 5 C 61/2015-62, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 10 000 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení převzaté zálohy, ve zbývající části byla žaloba zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 457 Kč. Ve vyhovujícím výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci převzatou zálohu ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím a části zamítavého výroku ohledně zaplacení částky 31 670 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody tento rozsudek nabyl právní moci. Ve zbývající části ohledně zaplacení částky 54 856 Kč s příslušenstvím a souvisejícím výroku o nákladech řízení byl rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016, č.j. 49 Co 352/2015-89, ve spojení s usnesením stejného soudu ze dne 1. 7. 2016, č.j. 49 Co 352/2015-92, rozsudek zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že v této části je žaloba dosud neobsahuje dostatečná skutková tvrzení umožňující její projednání. Soudu prvního stupně bylo proto uloženo postupem dle § 43 odst. 1 o.s.ř. vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby v této části. 3. Po doplnění skutkových tvrzení žalobcem i žalovaným Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 27. 7. 2017, č.j. 5 C 61/2015-252, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 54 628 Kč s příslušenstvím. V části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 228 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl, a rozhodl dále o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu. Na základě odvolání žalovaného byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2019, č.j. 49 Co 334/2017-284, v přisuzujícím výroku I. a souvisejících výrocích o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně, v zamítavém výroku ohledně částky 228 Kč s příslušenstvím nabyl rozsudek právní moci. Uložil soudu prvního stupně, aby si nejprve ujasnil, zda byly žalobcem odstraněny vady žaloby spočívající v neurčitém vymezení nároku na náhradu za spotřebované pohonné hmoty a na náhradu za používání motorového vozidla žalobce žalovaným. Bude-li odůvodněn závěr, že vady žaloby odstraněny byly, poučí žalovaného řádně o jeho povinnosti tvrdit a následně též prokázat tvrzení, že předmětné služební vozidlo neužíval v době od 17. 7. 2014 do 26. 7. 2014, neboť v uvedené době bylo v servisu, a též tvrzení, jaké konkrétní pracovní cesty v období od 17. 7. 2014 do 9. 10. 2014 předmětným vozidlem vykonal (tedy termín cesty, ujeté kilometry a účel každé jednotlivé cesty tak, aby bylo možno posoudit, zda a jakou souvislost s podnikatelskou činností žalobce cesta měla. 4. Ohledně určitosti žalobního petitu žalobce u jednání soudu dne 11. 2. 2020 upřesnil, že výše náhrad za spotřebované pohonné hmoty a náhrady za používání motorového vozidla přesně odpovídala u každého konkrétního služebního vozidla žalobce tehdy platné vyhlášce o cestovních náhradách č. 435/ 2013 Sb., podle jejíhož § 1 písm. b/činila základní sazba náhrady za 1 km jízdy u osobních silničních motorových vozidel 3,70 Kč. Rozlišení náhrady za spotřebované pohonné hmoty od paušální náhrady za 1 km jízdy služebním vozidlem provedené žalobcem považuje soud za dostatečné pro účely určitosti žaloby a odpovídající tehdy platné vyhlášce o náhradách za používání silničních motorových vozidel pro účely poskytování cestovních náhrad. 5. Rovněž žalovaný na výzvu soudu obsáhle doplnil svoje skutková tvrzení ohledně konkrétních pracovních cest v předmětném období a jejich účelnosti a souvislosti s podnikatelskou činností žalobce. Na základě takto doplněných skutkových tvrzení žalovaného a jím navržených důkazů provedl soud další dokazování, a to výpovědí svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a zprávami Krajské hygienické stanice Středočeského kraje, Krajského úřadu [územní celek] a společnosti [právnická osoba], na návrh žalobce pak doplnil dokazování znaleckým posudkem znalce doc. Ing. [jméno] [příjmení], CSc. [číslo] 2013. Dokazování bylo dále doplněno o kopie knihy evidence pohybu materiálu a vozidel v areálu žalobce za období od 17. 7. 2014 do 23. 7. 2014. Naproti tomu neprovedl některé další důkazy výpověďmi svědků či vyžádáním zpráv navržené žalovaným, neboť tyto další důkazy by z důvodů, které budou uvedeny dále, nemohly nic změnit na skutkových i právních závěrech soudu. I po takto doplněném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je převážně důvodná. 6. Spornou mezi účastníky stále zůstává otázka, zda byla v období od 17. 7. 2017 do 9. 10. 2014 platná směrnice žalobce č. [anonymizováno] [rok] o provozu firemních vozidel žalobce datovaná 9. 7. 2014 (dále jen směrnice), o kterou žalobce svůj nárok na zaplacení náhrady za používání služebního vozidla svěřeného žalovanému k soukromým účelům opírá. Touto otázkou se již soudy obou stupňů zabývaly a dospěly k závěru, že tato směrnice byla v předmětném období platná. Odvolací soud již v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 15. 6. 2016 zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v rozsudku ze dne 23. 6. 2015, ve kterém se soud při hodnocení rozporů mezi tvrzeními v čestném prohlášení tehdejší recepční a asistentky obchodního oddělení žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] a svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], tehdejší asistentky vedení žalobce, přiklonil k názoru, že tato směrnice byla v předmětném období platná a žalovaný byl s touto směrnicí dne 17. 7. 2014 seznámen, což stvrdil svým podpisem. Na tomto závěru nemá soud důvod nic měnit ani po doplnění dokazování o výpovědi svědků [příjmení] [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení]. Svědek [příjmení] [příjmení], který pracoval u žalobce do 14. 7. 2014 jako bezpečnostní manažer, pouze potvrdil, že předmětná směrnice vypracovaná svědkem byla dne 9. 7. 2014 předložena k podpisu jednateli žalobce [jméno] [příjmení] a nebyla jím v době skončení jeho pracovního poměru podepsána, což však nevylučuje možnost jejího podpisu v některém následujícím dnu do 17. 7. 2014. Svědkyně [příjmení] [příjmení] pak ve své výpovědi pouze popsala problémy a zmatky spojené s přijetím předmětné směrnice, nicméně přesné datum podpisu směrnice jednatelem žalobce si již nepamatovala. Za této situace považuje soud i nadále za určující, že žalovaný převzetí této směrnice dne 17. 7. 2014 stvrdil svým podpisem a pravost tohoto podpisu nezpochybnil. Soud proto považuje směrnici za platnou po celé předmětné období a při rozhodování z ní vycházel. Z jejího textu ani z žádného v řízení provedeného důkazu přitom nelze dovodit, že by z této směrnice měl žalovaný nějakou výjimku a nevztahovala se na něj, naopak z článku 2.3 předmětné směrnice vyplývá, že byla závazná pro všechny zaměstnance žalobce včetně vedoucích pracovníků. 7. K tvrzení žalovaného, že jemu svěřené služební vozidlo Škoda Octavia používaly k jízdám v předmětném období i jiné osoby je třeba uvést, že ohledně tohoto tvrzení neunesl žalovaný svoje důkazní břemeno. Svědci [jméno] [příjmení] i [jméno] [příjmení], kteří měli dle žalovaného vozidlo rovněž užívat, přímo vyloučili, že by někdy žalovanému svěřené vozidlo k služebním účelům použili. Rovněž již dříve vyslechnutý svědek [příjmení] [jméno] [jméno] žádné společné služební jízdy se žalovaným nepotvrdil kromě jedné konané služebním vozidlem svědka. Soud vzal proto za prokázané, že po celé předmětné období užíval jemu svěřené služební vozidlo Škoda Octavia k jízdám výlučně žalovaný. 8. Ze zprávy o kontrole technického stavu předmětného vozidla vyhotovené podnikatelem [jméno] [příjmení] a protokolu o technické prohlídce tohoto vozidla č. CZ [číslo] vzal soud i nadále za prokázané, že předmětné vozidlo převzal dne 17. 7. 2014 po opravě provedené tímto podnikatelem žalovaný, přičemž vozidlo mělo najeto dle protokolu o technické prohlídce 172 290 km. Při předání předmětného vozidla žalobci dne 9. 10. 2014 činil stav tachometru vozidla 181 914 km, rozdíl najetých kilometrů od převzetí vozidla žalovaným do jeho předání zpět žalobci tak činil 9 624 km, což ve finančním vyjádření při použití sazby 5,70 Kč za 1 km dle shora uvedené směrnice u vozidla Škoda Octavia užívaného žalovaným odpovídá částce 54 856 Kč. Zjištění stavu tachometru vozidla při jeho převzetí i vrácení žalovaným pokládá soud za zcela věrohodná. K tvrzení žalovaného, že tolik kilometrů nemohl s vozidlem za předmětné období najet, je třeba uvést, že sám žalovaný nezpochybnil, že vozidlo p