7 C 143/2021-33 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 6 575 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 19. 12. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [příjmení]) a žalovaným. Pro případ, že by soud neshledal nárok žalobkyně důvodným z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby jej posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. 2. Soud žalobkyni vyzval usnesením ze dne 22. 6. 2021, aby doplnila svá tvrzení ohledně toho, jakým způsobem zkoumala její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného a dále, aby navrhla důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně na to soudu sdělila, že její právní předchůdkyně vycházela z rozdílu mezi doložitelnými příjmy a výdaji žalovaného, kdy musí být ponechána rezerva 10% rozdílu, přičemž to musí být min. částka 3 410 Kč, tj. životní minimum. Žalovaný byl dále lustrován ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Žalobkyně současně sdělila, že žalovaný vyčerpal celkem částku 12 101,42 Kč a uhradil celkem částku 12 873 Kč. 3. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Na podkladě listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Právní předchůdkyně žalobkyně ([příjmení] [příjmení]) a žalovaný uzavřeli dne 19. 12. 2019 za pomoci prostředků komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru s aktuálním úvěrovým rámcem 80 000 Kč Smlouva není podepsána žádnou smluvní stranou. Dle dokladu označeného„ Loan apllication info“ uvedl žalovaný bankovní účet č. [bankovní účet]. Z potvrzení o provedených platbách bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na účet č. [bankovní účet] dne 19. 12. 2019 částku 5 000 Kč, dne 2. 4. 2020 částku 2 100 Kč a 26. 5. 2020 částku 5 000 Kč. Z transakční historie úvěru bylo zjištěno, že žalovaný dosud na svůj dluh uhradil celkem částku 12 863 Kč. Dopisem ze dne 23. 11. 2020 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalované postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019. Žalobkyně následně žalovanému zaslala též předžalobní výzvu. 5. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 1810, § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení. 6. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [příjmení]) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský revolvingový úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ s úvěrovým rámcem ve výši 80 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Žalovaný přitom vyčerpal pouze částku 12 100 Kč. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že„ vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Na toto rozhodnutí pak navázal i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2021, sp. zn. 29 ICdo 3/2021. 7. V právě souzeném případě žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně provedla lustraci žalovaného v ISIR, Centrální evidenci exekucí apod. a dále že vycházela z rozdílu mezi příjmy a výdaji žalovaného, kdy rezerva musí vždy činit alespoň 10%, resp. minimálně 3 410 Kč. Tato svá tvrzení však žalobkyně nedoložila žádnými důkazy. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila soudu ani jeden doklad a ani netvrdila výši příjmů a výdajů žalovaného. Vzhledem ke skutečnosti, že již v samotné žalobě žalobkyně navrhla možnost posoudit její nárok z titulu bezdůvodného obohacení, pokud jej soud neshledá důvodným z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, nenařizoval soud z důvodu procesní ekonomie jednání ve věci samé a rozhodl na základě žalobkyní předložených listin. Dospěl přitom k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba] Bank) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť neposoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 19. 12. 2019 neplatná. Žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalovanému právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. S ohledem na skutečnost, že žalovaný z úvěru vyčerpal částku 12 100 Kč, přičemž žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni již uhradil částku 12 863 Kč, zamítl soud žalobu jako celek, neboť žalovaný již uhradil více, než kolik činilo jeho bezdůvodné obohacení. 8. Žalovaný byl ve věci plně úspěšný a podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. by mu tak náležela plná náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl po celou dobu řízení nekontaktní a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly, rozhodl soud tak, že náklady řízení nepřiznal žádnému z jeho účastníků.