7 C 176/2020-35 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. 3. 2020 domáhala se žalobkyně po žalované na zaplacení částky 12 673,16 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 23. 4. 2011 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovanou. Na základě uvedené smlouvy byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti. Dále se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 10 364,84 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 20. 11. 2010 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovanou. Na základě uvedené smlouvy byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 16 000 Kč, a to v hotovosti. 2. Soud usnesením ze dne 8. 10. 2020, č. j. 7 C 176/2020-12, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalované splácet půjčku a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení. 3. Po doplnění žalobních tvrzení soud nařídil jednání ve věci samé, které se konalo dne 13. 1. 2021, k němuž se nedostavila žalovaná (bez jakékoliv předchozí omluvy), ani žalobkyně či její právní zástupce. Právní zástupce žalobkyně se z jednání soudu omluvil s tím, že vyslovil souhlas, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti žalobkyně, pouze pro případ, že by soud shledal, že žalobkyní dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti nejsou dostatečné pro to, aby žalobě bylo zcela vyhověno, požádal, aby bylo jednání odročeno a žalobkyně aby byla vyzvána k doplnění žalobních tvrzení či návrhů na provedení dokazování. 4. Soud považoval toto podání žalobkyně za podmíněný procesní úkon ve smyslu § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), ke kterému se podle téhož ustanovení nepřihlíží. 5. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků, resp. právního zástupce žalobkyně, a to ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. 6. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 20. 11. 2010 uzavřena smlouva o půjčce. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 16 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 13 376 Kč. Žalovaná se zavázala celkovou dlužnou částku ve výši 29 376 Kč uhradit formou 59 týdenních splátek po 496 Kč a 60. splátkou ve výši 112 Kč. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dále dne 23. 4. 2011 uzavřena smlouva o půjčce, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla finanční hotovost ve výši 12 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 10 032 Kč. Žalovaná se zavázala celkovou dlužnou částku ve výši 22 032 Kč uhradit formou 60 týdenních splátek po 368 Kč. Žalovaná však svoje závazky vůči právní předchůdkyni žalobkyně nehradila řádně a včas. Na smlouvu o půjčce ze dne 20. 11. 2010 uhradila celkem částku 19 011,16 Kč a na smlouvu o půjčce ze dne 23. 4. 2011 uhradila celkem částku 9 358,84 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 2016 přešly obě výše uvedené pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Z předložené karty zákazníka ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná pracuje jako dělnice se mzdou 10 000 Kč měsíčně s tím, že další příjmy domácnosti činí 11 000 Kč. Výdaje domácnosti jsou vyčísleny na částku 13 400 Kč měsíčně, z čehož 1 500 Kč jde na splátky půjček. Žalovaná zde dále uvedla, že má kreditní kartu a půjčku u jiné společnosti. Jako ověřené dokumenty jsou zaškrtnuty výplatní pásky, občanský průkaz a SIPO. Z předložené karty zákazníka ze dne [datum] bylo zjištěno, že zaměstnání žalobkyně se nezměnilo, její příjem klesl na částku 9 000 Kč měsíčně, další příjmy domácnosti činí 8 000 Kč měsíčně a sociální dávky 600 Kč měsíčně. Měsíční výdaje klesly na částku 12 400 Kč, z čehož 3 800 Kč jsou splátky půjček. Ověřeny byly stejné doklady jako u předchozí zákaznické karty. 7. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, a to s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“), podle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Soud proto postupoval podle ust. § § 657, odst. 1 a § 451zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. 8. Soud při svém rozhodování vycházel dále vycházel též z relevantní judikatury Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) mj. shrnul závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), podle nichž má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 9. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně ([anonymizováno]) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalované do karet zákazníka, přičemž z těchto je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela především z jí poskytnutých údajů. Tyto údaje měly být podloženy občanským průkazem, výplatními páskami a doklady SIPO. Uvedené doklady však nebyly soudu předloženy k dokazování, a není tedy zřejmé, zda byly skutečně žalovanou předloženy, resp. jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni poučil o tom, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla řádně posouzena. 10. Při nepředložení dokladů, o kterých žalobkyně tvrdí, že jimi bylo potvrzeno prohlášení žalované jako spotřebitele o jejích majetkových poměrech (zejména doklady o výši příjmů), má soud toto tvrzení (tedy, že takové doklady byly právní předchůdkyni skutečně předloženy a že z nich bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti žalované) nadále za neprokázané. 11. Nadto je zřejmé, že [anonymizováno] vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalované též z dalších příjmů domácnosti, které byly v obdobné výši jako příjem žalované, přičemž doklady o těchto příjmech neměl žádným způsobem doloženy, když ani nebylo specifikováno, o jaké příjmy se jedná. I pokud by totiž měl [anonymizováno] doloženy příjmy žalované, při uváděných celkových výdajích domácnosti 13 400 Kč, resp. 12 400 Kč, by její příjem ve výši 10 000 Kč, resp. 9 600 Kč k poskytnutí spotřebitelského úvěru nepostačoval. Navíc je patrné, že v roce 2011 narostly platby žalované na splátkách půjček. Nadto žalobkyně ani netvrdila, že by [anonymizováno] např. ověřil, zda je žalovaná vedena v insolvenčním rejstříku, zda je postižena exekucí či zda je vedena ve veřejně dostupném registru dlužníků. 12. V projednávané věci žalobkyně nedoplnila svá tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, ačkoliv k tomu byla soudem písemně vyzvána a nedostavila se ani k nařízenému jednání, kde by mohla být soudem opětovně poučena dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. Dle názoru soudu prvního stupně nebyly s ohledem na shora citovaný nálezu Ústavního soudu mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou platně uzavřeny smlouvy o půjčce. Žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má proto vůči žalované právo toliko na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 o.z. 13. Z údajů poskytnutých samotnou žalobkyní vyplývá, že žalovaná již na svůj dluh ze smlouvy ze dne 20. 11. 2010 uhradila celkem částku ve výši 19 011,16 Kč, která byla započítána na souhrnný poplatek v částce 9 504,80 Kč a na jistinu v částce 9 504,36 Kč. Vzhledem k tomu, že se však jedná o bezdůvodné obohacení a žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně obdržela pouze částku 16 000 Kč, nezbylo soudu než žalobu ohledně částky 10 364,84