7 C 81/2021-21 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 11 840 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 12. 12. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným. 2. Soud usnesením ze dne 28. 4. 2021, č. j. 7 C 81/2021-9, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalovaného splácet úvěr a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení. Reakcí na tuto výzvu bylo částečně zpětvzetí žaloby. Usnesením ze dne 29. 6. 2021 bylo řízení zastaveno co do částky 3 840 Kč představující smluvní pokutu a co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 990 Kč. 3. V souladu s ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. neměli k tomuto postupu námitky. 4. Z listin předložených žalobkyní bylo zjištěno, že dne 12. 12. 2017 podepsal žalovaný smlouvu o úvěru č. 785088004, v níž současně stvrdil, že převzal v hotovosti částku 8 000 Kč. Téhož dne žalovaný podepsal také formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Dne 9. 12. 2019 uzavřela žalobkyně s původní věřitelkou žalovaného, společností [právnická osoba], smlouvu o postoupení pohledávek, kterou mj. též postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným. Žalovanému tuto skutečnost oznámila dopisem ze dne 7. 1. 2020, který byl odeslán dne 8. 1. 2020. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě částky 13 950 Kč do 10 dnů od doručení výzvy. Předžalobní výzva nyla žalovanému zaslána již původní věřitelkou, a to dne 6. 9. 2018. 5. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016 (dále též jen„ ZoSÚ“). 6. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 8 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 7. V právě souzeném případě žalobkyně netvrdila, resp. neprokázala, že by její právní předchůdkyně jakýmkoli způsobem, natož pak s odbornou péčí, posoudila úvěruschopnost žalovaného. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila soudu žádné důkazy. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně byla soudem vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, považoval soud za nadbytečné nařizovat ve věci jednání, když má za to, že pokud by žalobkyně měla jakékoli důkazy k dispozici, předložila by je soudu na jeho výzvu. Soud proto rozhodl ve věci bez nařízení jednání. Dospěl přitom k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť řádně neposoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 12. 12. 2017 neplatná a žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalovanému právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. 8. Ze žalobních tvrzení přitom vyplývá, že žalovaný žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni dosud ničeho neuhradil. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 8 000 Kč, která představuje dlužnou jistinu úvěru. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného. 9. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. 1. 2020, odeslaném dne 8. 1. 2020, a to ve lhůtě do 10 dnů od jeho doručení. Z pravidelného chodu věcí a z ust. § 573 o.z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 13. 1. 2020, kdy započala běžet desetidenní lhůta pro zaplacení, která uplynula dne 25. 1. 2020. Ode dne 26. 1. 2020 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. 10. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 8 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 26. 1. 2020. Ve zbylém rozsahu soud výrokem III. žalobu jako nedůvodnou zamítl. 11. O nákladech řízení rozhodoval soud dle ust. § 142 odst. 2 ve spojení s ust. § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád s tím, že náklady řízení nepřiznal žádnému z jeho účastníků.