7 C 106/2022-114 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 596 651,26 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku z úvěru a zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným jako smluvními stranami dne 15. 1. 2019. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 600 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet předmětný úvěr v měsíčních splátkách po 8 177 Kč a hradit úrok z úvěru ve výši 8,90 % ročně. Dle smlouvy o úvěru má žalobkyně právo, v případě že dojde k prodlení úvěrovaného se splácením poskytnutého úvěru zastavit další čerpání úvěru a prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný a dále účtovat žalovanému poplatky spojené s vymáháním dlužné pohledávky dle aktuálně platného ceníku. Jelikož žalovaný nereagoval na výzvy žalobkyně k zaplacení již splatných splátek úvěru a mimosoudní vymáhání dlužních splátek bylo neúspěšné, využila žalobkyně svého práva a prohlásila dne 29. 9. 2019 celý úvěr za okamžitě splatný, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení s více než dvěma splátkami. Dle článku 3.1 smlouvy o úvěru je banka oprávněna připisovat k jistině úvěru řádné úroky, rovněž úroky z prodlení a další vzniklé poplatky. Žalobkyně žalovaného k úhradě jeho dluhu opakovaně vyzývala, avšak bezúspěšně. Žalovaný nereagoval ani poté, co mu byla právní zástupkyní žalobkyně zaslána předžalobní výzva k úhradě. 2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila svá tvrzení ohledně přezkumu úvěruschopnosti žalovaného a tato doložila též listinnými důkazy. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv k tomu byl soudem vyzván. 4. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 5. V rámci zjišťovaného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 15. 1. 2019 smlouvu o úvěru ve výši 600 000 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 8,90 %. Měsíční splátka úvěru byla sjednána ve výši 8 177 Kč. V článku 3.1 smlouvy bylo sjednáno, že úroky budou připisovány k jistině. Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 29. 9. 2019 a rozhodnutí o tom zaslala žalovanému. Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána dne 22. 5. 2020. Výše dlužné částky byla zjištěna z účetních dokladů žalobkyně („ podklady pre súdne konanie“). Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě finančních toků na jeho běžném účtu vedeném u žalobkyně a žádosti o poskytnutí úvěrového produktu. 6. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014. <i>7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.</i> <i>9. Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.</i> <i>10. Podle § 2002 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.</i> <i>11. Podle § 1970 o. z. věta první po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.</i> 12. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ačkoli žalobkyně dostála všem svým povinnostem, jež jí ukládá citované ustanovení § 2395 o.z. a jemu následující, jakož i sjednaným povinnostem smluvním, žalovaný ji porušováním sjednaných podmínek smlouvy o úvěru přiměl k zesplatnění úvěru, přičemž přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne nepoukázal žalobkyni splatnou finanční hotovost a dostal se tak do prodlení se splněním tohoto svého závazku. Vzhledem k tomu, že samotný rozsah žalobou uplatněného nároku nebyl žalovaným v řízení nikterak zpochybněn a soud jej má za prokázaný listinami předloženými žalobkyní, stanovil soud žalovanému povinnost k jeho úhradě k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku. S ohledem na skutečnost, že mezi žalovaným a žalobkyní byl platně sjednán úrok z úvěru, přiznal soud žalobkyni i tento nárok. 13. V části žaloby týkající se příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení má pak soud za zcela prokázané, že žalovaný se neuhrazením dlužné částky dostal do prodlení s plněním peněžitého závazku. Žalobkyně tak důvodně ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení uplatnila proti žalovanému i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení. Soud proto žalobě i v této části vyhověl. 14. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: soudní poplatek ve výši 23 867 Kč, odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 3 x 10 700 Kč za tři poskytnuté úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění a písemné podání soudu týkající se věci samé), celkem 32 100 Kč, za doplnění žalobních tvrzení ze dne 5. 5. 2022 soud odměnu nepřiznal, neboť tyto údaje měla žalobkyně uvést již v samotné žalobě, 3 x 300 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby, celkem 900 Kč. 15. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21 % jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty (dále jen„ DPH“), neboť právní zástupkyně žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinna tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. DPH zde přitom činí částku 6 930 Kč. 16. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokátky žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.