7 C 260/2021-36 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou, resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, ve znění její opravy ze dne 2. 6. 2021, domáhala se žalobkyně stanovení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 17 293,31 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního úroku z úvěru a zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným jako smluvními stranami dne 9. 2. 2009. Dne 3. 5. 2013 byl uzavřen Dodatek ke smlouvě, kterým byl navýšen limit povoleného přečerpání finančních prostředků na účtu žalovaného z původní částky 5 000 Kč na částku 30 000 Kč. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela žalobkyně mj. z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru a dále z transakčních pohybů na účtu žalovaného. Žalobkyně též prověřovala žalovaného ve veřejných i neveřejných rejstřících a registrech. Žalovanému byl poté poskytnut kontokorentní úvěr s limitem ve výši 30 000 Kč. Žalovaný byl oprávněn úvěr do uvedené výše čerpat opakovaně. Z poskytnutých finančních prostředků se žalovaný zavázal hradit úrok ve výši 17,90 % ročně a dále poplatky dle platného ceníku žalobkyně. Žalovaný nedodržel své závazky vyplývající ze smlouvy a z jejího dodatku, a proto byl žalobkyní dopisem ze dne 9. 9. 2020 upozorněn, že byla zastavena možnost povoleného přečerpání. Žalovaný ani poté nepovolený debet nevyrovnal. Žalobkyně proto převedla pohledávku za žalovaným na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků a vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky. Dluh žalovaného se stal splatným dne 14. 9. 2020. Žalovaný po zasplatnění úvěru uhradil na svůj dluh dne 18. 12. 2020 částku 6 786 Kč a nadále tak žalobkyni dluží 17 293,31 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu dne 23. 3. 2021. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv k tomu byl soudem písemně vyzván. 3. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. V rámci zjišťovaného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení na podkladě listin předložených žalobkyní učinil závěr, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 9. 2. 2009 smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu. Jednalo se o kontokorentní úvěr ve výši 5 000 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 17,90 %. Úvěruschopnost žalovaného posoudila žalobkyně na základě žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 9. 2. 2009, v níž uvedl, že je rozvedený, žije ve vlastním bytě/domě bez zástavy, nemá žádné děti, je zaměstnán u společnosti O, a.s. a jeho měsíční příjem činí 15 100 Kč. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného také na základě finančních toků na jeho běžném účtu vedeném u žalobkyně. Dne 23. 5. 2013 přijala žalobkyně návrh žalovaného na uzavření dodatku ke smlouvě o kontokorentním úvěru, kterou byl navýšen úvěrový rámec na částku 30 000 Kč. Žalovaný však následně úvěr nesplácel řádně a včas, jak plyne z výpisů z jeho běžného účtu č. [bankovní účet]. Žalobkyně proto dopisem ze dne 9. 9. 2020 oznámila žalovanému pozastavení práva čerpat úvěrový limit k jeho účtu. Dluh žalovaného se stal splatným dne 14. 9. 2020. Po zesplatnění úvěru uhradil žalovaný na svůj dluh dne 18. 12. 2020 částku 6 786 Kč. Předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána dne 16. 9. 2020 a následně též dne 23. 3. 2021. 5. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, a to s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, podle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. <i>6. Podle ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ obch. zák.“) se částí třetí tohoto zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků mimo jiné závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497).</i> <i>7. Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>8. Podle ustanovení § 502 odst. 1 věty první obch. zák. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona.</i> <i>9. Podle ustanovení § 1 odst. 2 věty 2. obch. zák. nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení (obchodního zákoníku), řeší se podle předpisů práva občanského.</i> <i>10. Podle ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.</i> <i>11. Podle ustanovení § 517 odst. 2obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.</i> 12. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ačkoli žalobkyně dostála všem svým povinnostem, jež jí ukládá citované ustanovení § 497 obch. zák. a jemu následující, jakož i sjednaným povinnostem smluvním, žalovaný ji porušováním sjednaných podmínek smlouvy o kontokorentním úvěru přiměl k zesplatnění úvěru, přičemž přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne nepoukázal žalobkyni splatnou finanční hotovost a dostal se tak do prodlení se splněním tohoto svého závazku. Vzhledem k tomu, že samotný rozsah žalobou uplatněného nároku nebyl žalovaným v řízení nikterak zpochybněn a soud jej má za prokázaný listinami předloženými žalobkyní, stanovil soud žalovanému povinnost k jeho úhradě výrokem I. tohoto rozsudku. S ohledem na skutečnost, že mezi žalovaným a žalobkyní byl platně sjednán úrok z úvěru, přiznal soud žalobkyni i tento nárok. 13. V části žaloby týkající se příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení má pak soud za zcela prokázané, že žalovaný se neuhrazením dlužné částky dostal do prodlení s plněním peněžitého závazku. Žalobkyně tak důvodně ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení uplatnila proti žalovanému i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení. Soud proto žalobě i v této části vyhověl. 14. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 7. 2014 ve výši 3 x 300 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, písemné podání soudu týkající se věci samé), 3 x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 14 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 7. 2014 příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby. 15. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21 % jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. 16. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.