7 C 326/2021-18 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> Žalobkyně (dříve též pod názvem„ [právnická osoba]“) se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 9. 9. 2021 domáhala vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 10 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne 10. 2. 2020 uzavřena smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací č. 8033960 včetně jejích příloh, jejíž součástí byly i všeobecné smluvní podmínky. Na základě této smlouvy byla žalovanému stejného dne předána technická zařízení specifikovaná v žalobě, a to 2x set–top box/CA Modul sériové číslo M91834ED1570 a M91834ED1383. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že při ukončení smlouvy je žalovaný povinen vrátit zapůjčené technické zařízení. Pro případ, že tak neučiní byla sjednána smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč za nevrácení každého set-top boxu. Žalovaný přes výzvu žalobkyně zapůjčená zařízení nevrátil a žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu v žalobě sjednané smluvní pokuty v celkové výši 10 000 Kč. Žalovaný dosud žalobkyni smluvní pokutu ani částečně nezaplatil a nereagoval ani na výzvu žalobkyně před zahájením řízení. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Soud provedl dokazování smlouvou o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] uzavřenou mezi účastníky dne 10. 2. 2020, všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně, zvláštní podmínkami pro službu Kombinované televize DIGI TV a předžalobní výzvou žalobkyně ze 25. 6. 2021 včetně podacího lístku. Z těchto důkazů a skutkových tvrzení žalobkyně, jejichž správnost nebyla žalovaným zpochybněna, vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 10. 2. 2020 uzavřena smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] včetně jejích příloh, jejíž součástí byly i všeobecné obchodní podmínky. Na základě této smlouvy byla žalovanému stejného dne předána technická zařízení specifikovaná v žalobě, a to 2 ks set–top boxů. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že při ukončení smlouvy je žalovaný povinen vrátit zapůjčená technická zařízení a v případě, že tak neučiní, je povinen zaplatit smluvní pokutu. Žalovaný přes výzvu žalobkyně zapůjčená technická zařízení nevrátil a žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu ve smlouvě sjednané smluvní pokuty ve výši 2 x 5 000 Kč Smluvní pokutu sjednanou v předmětné smlouvě shledal soud za platně uzavřenou dle § 2048 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o.z.“). Žalobkyně žalovaného k zaplacení této smluvní pokuty písemně vyzvala dne 25. 6. 2021 a stanovila mu lhůtu k vrácení technických zařízení a zaplacení smluvní pokuty do 7 dnů. Žalobou uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty je tak důvodný. Žalovaný se rovněž nezaplacením smluvní pokuty ve lhůtě stanovené žalobkyní ocitl dnem následujícím po splatnosti smluvní pokuty vůči žalobkyni v prodlení se splněním peněžitého dluhu, a žalobkyni tak dle § 1968 a § 1970 o.z. vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení vedle plnění. Žalobkyní požadovaná výše úroků z prodlení je přitom nižší, než je stanoven v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalované. Soud proto žalobě ve věci samé včetně žalobkyní požadovaného příslušenství pohledávky jako důvodné vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni spornou částku s příslušenstvím v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody pro výjimečné stanovení delší lhůty k plnění nebo umožnění plnění žalovanému ve splátkách. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 1 500 Kč a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen„ AT“). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky totiž žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně (např. pod sp. zn. 5 C 129/2020). Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT. S ohledem na shora uvedené soud ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalované právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 3 x 300 Kč za tři poskytnuté úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka a písemné podání soudu týkající se věci samé), 3 x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21 % jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.