5 C 298/2022-22 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 20. 5. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 19 329,69 Kč s příslušenstvím z titulu splnění závazku ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky. Žalobu odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce [právnická osoba], a žalovaným byla dne 9. 8. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 15 000 Kč, přičemž tuto částku vyplatil žalovanému v místě jeho bydliště. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky žalobce, přičemž žalovaný podpisem úvěrové smlouvy stvrdil, že se s těmito úvěrovými podmínkami seznámil. Žalovaný se zavázal úvěr splatit včetně kapitalizovaného smluvního úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů za vyhodnocení úvěru a inkasního poplatku v celkové výši 12 888 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž splatnost první splátky nastala do jednoho měsíce od podpisu smlouvy. Schopnost žalovaného úvěr splatit byla žalobcem prověřena na základě údajů žalovaného v žádosti o úvěr, jejichž správnost žalovaný stvrdil svým podpisem, výplatními páskami a pracovní smlouvou žalovaného. Mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné částky za každý započatý den prodlení. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaný zaplatil právnímu předchůdci žalobce pouze částku 2 999,99 Kč. Splatnost závazku žalovaného vyplývajícího z předmětné smlouvy nastala nejpozději ke dni splatnosti poslední splátky, tedy ke dni 9. 10. 2020. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 byla předmětná pohledávka vůči žalovanému postoupena žalobci a postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Ke dni zahájení řízení činil dluh žalovaného vůči žalobci na jistině úvěru 13 507 Kč, na kapitalizovaném smluvním úroku 1 167,94 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru 6 559,33 Kč, na nákladech za vyhodnocení úvěru 1 243,98 Kč, na inkasním poplatku 2 409,56 Kč a na smluvní pokutě 5 605,49 Kč, přičemž smluvní pokutu žalobce požaduje pouze za období od 10. 10. 2020 do 29. 11. 2021. Žalovaný dosud spornou částku žalobci nezaplatil a nereagoval ani na písemnou výzvu žalobce zaslanou mu před zahájením řízení. 2. Oba účastníci souhlasili s projednáním a rozhodnutím věci v jejich nepřítomnosti a soud proto dle § 115a/ o.s.ř. věc v jejich nepřítomnosti projednal a rozhodl. 3. Soud provedl dokazování žádostí žalovaného o úvěr z 9. 8. 2019, smlouvou o úvěru [číslo] ze stejného dne, smlouvou o postoupení pohledávek z 22. 12. 2012 včetně její přílohy a dohody o úplatě, oznámením o postoupení pohledávky z 1. 2. 2022 včetně podacího archu a výzvou z 2. 5. 2022 včetně podacího archu. 4. Protože smlouva uzavřená mezi účastníky je nepochybně spotřebitelskou smlouvou dle § 1810 a následujících občanského zákoníku a dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, musel se soud nejprve zabývat otázkou platnosti předmětné smlouvy. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Soudní judikatura již v této souvislosti dovodila například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 ve věci vedené u něj pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, že spokojil-li se žalobce s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostál povinnosti věřitele ve smyslu shora citovaného ustanovení a spotřebitelská smlouva je neplatná pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k této neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu žalovaného, a věřiteli tak vzniká pouze případně právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku. Závěr, že soudy jsou povinny zabývat se otázkou prověřování úvěruschopnosti žadatele o úvěr z úřední povinnosti, tedy i bez výslovné námitky úvěrovaného, vyplývá i z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci vedené u něj pod sp.zn. C [číslo]. 5. V projednávané věci z tvrzení žalobce a předložených listinných důkazů, a to žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru z 9. 8. 2019, na kterou sám žalobce ve svých skutkových tvrzeních odkazuje, vyplývá, že celkové měsíční příjmy žalovaného činily 10 836 Kč, přičemž 6 306 Kč měla činit mzda či jiný příjem žalovaného a 4 530 Kč měly činit důchod či sociální dávky. Ohledně měsíčních výdajů žalovaného vycházel soud z celkových měsíčních výdajů 4 410 Kč, přičemž do těchto výdajů nebyly zahrnuty žádné náklady žalovaného na dopravu, jídlo a osobní náklady. Dále z žádosti vyplývá, že žalovaný byl svobodný, neměl děti a bydlel u rodičů, u současného zaměstnavatele pracoval od 1. 6. 2017. Tento žalobcem předložený důkaz dle názoru soudu neprokazuje, že by před uzavřením předmětné smlouvy jeho právní předchůdce dostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost žalovaného a nelze na základě této listiny dospět k závěru o neexistenci důvodných pochybností o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Zejména jsou dle názoru soudu podhodnoceny životní náklady žalovaného, neboť nelze předpokládat, že by i při bydlení u rodičů byl žalovaný schopen uspokojovat svoje základní životní potřeby za částku uvedenou v žádosti a byl schopen měsíční splátky ve výši 1 992 Kč pravidelně splácet. Soud proto dospěl k závěru, že tato smlouva je neplatná, a žalobci proto přísluší pouze právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, podle kterých kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 6. Ze skutkových tvrzení žalobce i přílohy smlouvy o postoupení pohledávek, vyplývá, že žalovaný celkem za dobu trvání úvěrového vztahu vyčerpal finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, zatímco na splnění svých povinností vyplývajících ze smlouvy zaplatil žalobci částku 2 999,99 Kč. Vzhledem k neplatnosti smlouvy žalobci nevznikl nárok na další plnění vyplývající z neplatné smlouvy spočívající ve smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru a inkaso splátek, nákladů na vyhodnocení úvěru a smluvní pokutě. Soud proto dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze ohledně nesplacené jistiny úvěru ve výši 12 000,01 Kč a zákonných úroků z prodlení z této částky od 10. 10. 2020 do zaplacení, neboť žalovaný se nepochybně již přede dnem následujícím po splatnosti poslední splátky ocitl nejprve vůči právnímu předchůdci žalobce a následně vůči žalobci v prodlení se splněním peněžitého dluhu, a žalobci tak dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení vedle plnění, přičemž žalobcem požadovaná výše úroků z prodlení odpovídá ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění. Uložil přitom žalovanému povinnost zaplatit žalobci přiznanou částku s příslušenstvím v obecné třídenní lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody pro případné výjimečné stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalovanému ve splátkách. Ve zbývající části pak žalobu ve věci samé včetně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky jako nedůvodnou zamítl. 7. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný, přičemž převážně úspěšný byl v řízení žalovaný, kterému žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.