7 C 151/2023-16 — Okresní soud v Třebíči

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 13 800 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 21. 1. 2022 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o zápůjčce, navrhla žalobkyně posoudit její nárok jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, na jehož účet byla dlužná částka žalobkyní převedena. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv k tomu byla soudem vyzván. 3. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) zaslala dne 21. 1. 2022 na účet č. [bankovní účet] částku 10 000 Kč. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 21. 1. 2022 bylo zjištěno, že žalovanému byla poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč se splatností dne 20. 2. 2022. Ve smlouvě je uvedeno číslo bankovního účtu klienta (žalovaného) [bankovní účet] a dále to, že smlouva je uzavřena okamžikem, kdy bude akceptace návrhu na uzavření smlouvy zákazníkovi (žalovanému) doručena prostřednictvím SMS nebo emailu. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2022 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně dále soudu předložila oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 9. 2022, výzvu k úhradě před podáním žaloby z téhož dne, podací lístek ze dne 15. 9. 2022, standartní informace o zápůjčce TETIČKA [číslo] (bez podpisu) a potvrzení o přijaté platbě ve výši 1 Kč ze dne 19. 1. 2022 zaslané z účtu č. [bankovní účet] na jméno [celé jméno žalovaného]. Žalovaný byl v předžalobní výzvě vyzván k úhradě dlužné částky ve lhůtě tří dnů. Soud dále vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný dosud na svůj dluh neuhradil ničeho. <i>1. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2390 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.), dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.</i> 2. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 10 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C [číslo], OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 3. V právě souzeném případě žalobkyně vůbec netvrdila, jakým způsobem zkoumala její právní předchůdkyně úvěruschopnost žalovaného a k této otázce nepředložila soudu ani jeden doklad. Vzhledem ke skutečnosti, že již v samotné žalobě žalobkyně navrhla možnost posoudit její nárok z titulu bezdůvodného obohacení, pokud jej soud neshledá důvodným z titulu smlouvy o zápůjčce, nevyzýval soud žalobkyni k doplnění žalobních tvrzení a věc rozhodl na základě jí předložených listin. Dospěl přitom k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla zápůjčku, byť neposoudila jeho úvěruschopnost. S ohledem na to je smlouva o zápůjčce ze dne 21. 1. 2022 neplatná. Žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalovanému právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. S ohledem na skutečnost, že žalovaný dosud žalobkyni ani její právní předchůdkyni neuhradil ničeho, představuje bezdůvodné obohacení celou jistinu zápůjčky, tj. 10 000 Kč. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o její splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávek ze dne 15. 9. 2022, resp. v předžalobní výzvě z téhož dne. Žalovanému byla stanovena lhůta k zaplacení v trvání 3 dnů od doručení. Oznámení, resp. výzva byly žalovanému podle podacího lístku odeslány v pátek 15. 9. 2022. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tj. 20. 9. 2022 a dne 21. 9. 2022 započala běžet třídenní lhůta pro zaplacení. Lhůta proto uplynula dne 23. 9. 2022 a ode dne 24. 9.2022 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 10 000 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 10 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 24. 9. 2022 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu pak soud žalobu výrokem II. jako nedůvodnou zamítl. 5. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 1 660 Kč (tedy ve smyslu § 7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen„ AT“) a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 4 AT). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky přitom žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně (např. řízení vedená pod sp. zn. 5 C 262/2021, 12 C 294/2021 nebo 7 C 243/2022). Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT. 6. Podle § 14b odst. 1 bodu 1 AT žalobkyni přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátem spočívající v odměně advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění před podáním žalobního návrhu a podání soudu s návrhem ve věci samé) ve výši 900 Kč (tedy 300 Kč za každý z úkonů), dále p